Během loňského letního zkouškového období jsem k takovému závěru došla, nikým nenucena. Hlavní vinu sice nenese internet, nýbrž moje slabá vůle, ale ani počítačová síť není bez viny. Problém je už v tom, že existuje. A způsobuje závislost. To se člověk ráno („ráno“ kolem jedenácté) na koleji vzbudí, pln dobrých předsevzetí, jak se bude celý den učit. Vyleze z postele... a ještě než pořádně rozlepí oči, natož aby se převlíkl z pyžama, navštívil koupelnu a najedl se, zapne počítač. On je tak hezky po ruce... tak se mrkneme, jestli nám někdo nenapsal – zjištění, že na nás někdo pamatoval (byť by to byla jen městská knihovna, vymáhající nevrácené knihy a pokutu) je takhle po ránu příjemné.
Zapnete počítač, mrknete se na mail... přečtete aktuální zprávy (musíte přece být v obraze!)... prohlédnete nesčetné diskuse, co je kde nového... případně se neudržíte a vlezete na chat, to v případě, že objeví někdo známý a vy máte chuť s ním prohodit pár slov. ICQ, toho prokletého časožrouta, ani nezmiňuji, ten se obvykle nastartuje sám se zapnutím počítače.
No a dál to určitě znáte sami. Máte pocit, že jste ještě nic neudělali, ale v žaludku vám začne podezřele kručet a když si konečně od počítače odskočíte do té koupelny, spoluobyvatelé kolejí na vás koukají krajně podezíravě. Bodejť by ne, když jsou tři odpoledne a vy se tu producírujete v pyžamu, nečesaní nemytí.
K učení se, když to dobře jde, dokopete pozdě odpoledne. Ale jste jaksi unavení, protože jste se pořádně nenajedli, nevystrčili jste nos z kolejí... a ani čučení do monitoru na svěžesti nepřidá. Tudíž vám učivo neleze do hlavy tak, jak byste si představovali. Radši to zabalíte... a vrátíte se k počítači. To už se objevují výčitky svědomí (sakra, nechtěla já jsem se učit?), a tak kolem půlnoci kamaráda kompíka vypnete a jdete spát. Se skálopevným přesvědčením, že zítra to bude jinak.
Jenže jinak to nebude. To byste ten počítač museli vyhodit z okna. Nebo aspoň síťový kabel. Anebo ho aspoň nechat doma, případně svěřit odpovědné osobě, která nedá na vaše naléhání a za nic na světě vám ho nevrátí, než skončí zkouškové. Jenže tohle nikdy neuděláte! Vždyť ten internet potřebujete! Musíte si stáhnout zápisky spolužáků, aby bylo z čeho se učit, v diskusi zjistit, co bylo v té či oné zkoušce, případně ujasnit nesrovnalosti či zaplnit bílá místa ve studijních materiálech. U toho se v dnešní době zkrátka bez internetu neobejdete.
Takže... co vám zbývá? Spoléhat na pud sebezáchovy, že ve chvíli, kdy nebude zbytí, se na to učení přece jen vrhnete. (U mě to tak vždy zatím bylo.) Anebo masochisticky doufat, že se vám váš laxní přístup ke studiu konečně vymstí, vy u zkoušky vyhoříte... a poučíte se a příště necháte ten prokletý vynález vypnutý. Jenže... to pak ráno vstanete a přistihnete se, jak toužebně hledíte z okna, jak je tam dneska krásně... nebo neodoláte knize (samozřejmě beletrii), ležící na poličce... případně se pustíte do megaúklidu, který jste celý akademický rok zanedbávali a ani vám to nevadilo... nebo nedokážete odmítnout kamaráda, co chce zajít na jedno... nebo... Těch lákadel, vábících ubohého studenta, je tolik! A kdo jim má odolat. Tak že by ten problém nakonec nebyl v počítači a internetu?
