Když má dnes dítě školou povinné za úkol připravit si referát, spoléhá na to, že potřebné informace najde na internetu. Stačí mu zadat pár hesel do vyhledávače a za chvíli má k dispozici použitelný materiál. Tento způsob práce je pro něj rozhodně snazší, než cesta do nejbližší knihovny a listování celou řadu chytrých knih a encyklopedií. Žák či student si však často neláme hlavu nad tím, nakolik jsou údaje vyhledané na různých portálech pravdivé. Já osobně přistupuji k plnění svých povinností ještě postaru a v prvé řadě proto používám věrohodnější literaturu, i když přiznám se, když i ta zklame, zkusím Google.
Když má dnes novinář za úkol připravit nějaký článek, začne podobně jako školák, také nejprve brouzdat na internetu. Pravda, asi se mu nestane, že by se naboural na nevěrohodné wwwstránky, ale většinou vyprázdní stejnou „pokladnici vědomostí“ jako jeho kolegové.
Občas se zajdu podívat na mezinárodní filmovou databázi (www.imdb.com) a skutečně rostu, když zjistím, že redaktoři odlišných periodik tuto stránku navštívili také a využili ji více či méně v závislosti na délce příspěvku, který potřebovali napsat. Nedávno se jeden nejmenovaný časopis chvástal tím, že ve svém dalším čísle přinese exkluzivní informace o seriálu, který pravidelně sleduji. Tak jsem zase jednou sáhla hloub do kapsy v naději, že se dozvím něco nového, ale odhalila jsem pouze to, že autor inzerovaného materiálu „vykradl“ wikipedii. Není trochu nefér nutit čtenáře k tomu, aby platili za informace, které jim internet nabízí zdarma?
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment