Nej nej blog

Blogy čtu výjimečně, ale jednu adresu musím opravdu doporučit – s trochou tolerance (která je na webu bez striktních pravidel jaksi povinná a samozřejmá) ji můžeme rovněž označit za weblog. Mnohé jeho charakteristiky naplňuje, v dalších věcech je nesrovnatelně převyšuje. Stránky má na svědomí (tedy předpokládám) jediný člověk, sice Ing. Ivo A. Benda. Aktualizuje je porůznu, několikrát do měsíce, a to alespoň od května 2000, jak prozrazuje sekce „aktualizace“. Kromě "obyčejných" příspěvků se zde nachází přehršle fotografií a obrázků, grafy, básně, audio i video, nesmí chybět ani užitečné odkazy. Co už ale na blogu zpravidla neobjevíte, jsou texty knih ke stažení, v souhrnu na 7000 stran, nebo přes 4000 sdělení. Bonusem je 12 jazykových podsekcí Stránky nejsou ale tolik samoúčelné (bez urážky, bloggeři a bloggerky), jsou součástí širší osvětové kampaně. Proto zde naleznete i letáky, plakáty i další propagační či aktivistické materiály k vytisknutí, ještě kurióznější je třeba pexeso nebo kvarteto s příslušnou tématikou. Ing. Benda má nemalé ambice, což dokazují třeba otevřené dopisy prezidentům, ale i rozhovory, jež poskytl médiím všeho druhu, nebo TV a rozhlasové pořady, ve kterých vystupoval. Tematický záběr je poměrně široký, někde se věnuje médiím, politice, nebo filosofii, jinde třeba počítačovým technologiím i principu vesmírného cestování, ale i mnohému dalšímu.

Zkrátka a dobře na www.vesmirnilide.cz je materiálu, že byste to prohlíželi týden v kuse. Ne, že bych to někdy všechno pročítal, nebo bych to plánoval, ale inženýr Benda má moje hluboké uznání – vsadím se, že obsáhlejší blog nenajdete. Jestli jo, slibuje, že si přečtu prvních 500 sdělení.

P. S. Strašně by mě zajímalo, jestli dělá pro peníze, nebo ze srandy. Nebo dokonce z přesvědčení?

P. P. S. Přidávám útržek ze sdělení č. 2478, je tedy aspoň 8× delší, tak jsem tu nechtěl zabírat víc prostoru. Zájemci snadno dohledají…

2478. Politické harašení.	(Přijal Ivo A. Benda.)	14:23–19:00 hodin. 13.11.2004.
		Místo: Brno, okolí Brna.

POLITICKÉ HARAŠENÍ

„Drazí přátelé, jednoho dne před volbami naši milí Vesmírní, do pořadu Kotel mne přivedli. Ó, to bylo veselé ! S panem Bendlem jsem mluvila, na čipy se ho zeptala, o Vesmírných lidech prý neslyšel, faleš i prezident by mu záviděl. Informace máme mu poslat zas, nikdy je prý nedostal od nás. Čipy, lidu českému, vážení, hrozí, a to pouze těm, co odpočet budou chtít při zdanění ! To pan Bendl mi stále opakoval, na mé argumenty se všelijak vykrucoval. To byl směšný kolovrátek výmluv dokola, nevěděl jak dál, na podporu u něj stála gorila. To zas jednou zvečera, já na politiku opět si vzpomněla, za panem Topolánkem jsem šla, otázky mu klást začala. Ten ale upřímný tuze byl, oči v sloup hned otočil a zvolal: „Vesmírní lidé, to stále mi chodí !“ Inu, jeden informace má, druhý ne, to je mi tuze podivné ! Obálku s letáčky si vzal velmi rád, že je tam poklona pro něho si myslel snad. Tu jeho stoupenec zvolal z davu, takový fešák, samý čert: „Stvořitele nepotřebuji, mám svou hlavu !“ To jest rysem ODS – vulgární žert.

Žhavý Dráth

PŘÍSPĚVEK MÍRY VESELÍKA

Když člověk jen tak bezcílně zkoumá internetové stránky, obzvláště blogy, často narazí na velmi zajímavé úkazy. Mezi takové bych jednoznačně tyto internetové stránky: http://www.zhavydrath.cz/articles.php

Když jsem je poprvé spatřil domníval jsem se, že jde o parodii na stránky známého bývalého lékaře Davida Ratha. Bohužel jsem se záhy přesvědčil o faktu, že realita je jiná. Jde totiž o oficiální web výše zmiňovaného občana.

Po obsahové stránce nenabízí nic překvapivého. V podstatě je to souhrn různých politických komentářů, kterým se často nedostává racionálních a pravdivých argumentů. Tyto komentáře celkově korespondují s politickými postoji Ratha, který je jejich autorem. Čtenost se pohybuje v rozmezí sta a čtyř set.

Ovšem naprosto šokující je grafická úprava. Oranžová barva sice koresponduje s celkovou image ČSSD, jíž je Rath členem, ale uvedení stránky titulkem Žhavý Dráth je napováženou. Obvzláště uvážíme-li, jaký obrázek s tímto titulkem sousedí. Taková kombinace může být jedině nezdařilým pokusem o vtip, nebo důkazem velmi závažné duševní poruchy tvůrce těchto stránek.

Přesto si myslím, že je dobré tuto doménu znát, abyste se jí alespoň mohli vyhnout…

Internet: neomezený zdroj informací pro všechny

Když má dnes dítě školou povinné za úkol připravit si referát, spoléhá na to, že potřebné informace najde na internetu. Stačí mu zadat pár hesel do vyhledávače a za chvíli má k dispozici použitelný materiál. Tento způsob práce je pro něj rozhodně snazší, než cesta do nejbližší knihovny a listování celou řadu chytrých knih a encyklopedií. Žák či student si však často neláme hlavu nad tím, nakolik jsou údaje vyhledané na různých portálech pravdivé. Já osobně přistupuji k plnění svých povinností ještě postaru a v prvé řadě proto používám věrohodnější literaturu, i když přiznám se, když i ta zklame, zkusím Google.

Když má dnes novinář za úkol připravit nějaký článek, začne podobně jako školák, také nejprve brouzdat na internetu. Pravda, asi se mu nestane, že by se naboural na nevěrohodné wwwstránky, ale většinou vyprázdní stejnou „pokladnici vědomostí“ jako jeho kolegové.

Občas se zajdu podívat na mezinárodní filmovou databázi (www.imdb.com) a skutečně rostu, když zjistím, že redaktoři odlišných periodik tuto stránku navštívili také a využili ji více či méně v závislosti na délce příspěvku, který potřebovali napsat. Nedávno se jeden nejmenovaný časopis chvástal tím, že ve svém dalším čísle přinese exkluzivní informace o seriálu, který pravidelně sleduji. Tak jsem zase jednou sáhla hloub do kapsy v naději, že se dozvím něco nového, ale odhalila jsem pouze to, že autor inzerovaného materiálu „vykradl“ wikipedii. Není trochu nefér nutit čtenáře k tomu, aby platili za informace, které jim internet nabízí zdarma?

Čtvrtý, POSLEDNÍ termín zkoušky

Chce ještě někdo udělat zkoušku z Nových médií? Pak má možnost v pondělí 18. června 2007, a to od 9 do 13 hodin v místnosti 108. Protože už vás tolik není, pravidla pro zapsání jsou tentokrát jiná. Opět se musíte registrovat, a bude to tak, že na zkoušku budete chodit v pořadí, v jakém se v komentářích k tomuto článku zapíšete. Ze zkušenosti vyplývá, že vyzkouším 10 až 12 lidí za hodinu. Hodně zdaru.

II. Internet – nepřítel studijních úmyslů? Ne!!!

V minulém příspěvku jsem vám, milé děti, vyprávěla pohádku, kterak se studium a internet neměli rádi. Kde byl jeden, tam se nevedlo druhému. A ten, kdo se je i přesto pokoušel dát dohromady, ten se se zlou potázal! Ale to by to nebyla pořádná pohádka, aby to neskončilo dobře.

I můj pohled na problematický vztah studijních předsevzetí a počítače se nedávno dočkal šťastného zvratu - ač na happyendy v životě nevěřím a ve filmu mě vždycky hrozně naštvou. Možná že pozměním názor...

To bylo tak. Učila jsem se na zkoušku z audiovizuálních médií. Skutečně jsem se učila, neboť jsem byla doma a tam není možné celé dny sedět u počítače – a než uklízet celý dům a vařit, to už je fakt lepší učit se. Navíc jsem se zkoušky docela bála. Počítači jsem však neodolala, zapnut stál na stole a já ležela v lejstrech s poznámkami na zemi a čmárala do nich zvýrazňovačem. Čas od času mi zavřískalo ICQ – spolužačka se taktéž učila a když narazila na něco nesrozumitelného, neváhala se optat. A za chvíli jsem se zase ptala já jí. Jednou ty mně, podruhé já tobě, a společně vyřešíme každý problém! Ale nemyslete si, že jsme plkaly o blbostech. Věcná, stručná debata: otázka – odpověď – díky. A dost.

Jenže pak, najednou, vlastně ani nevím, se to stalo... Přišel večer a já si stáhla notebook na zem k poznámkám. Ale tentokrát jsem nezačala šmejdit po internetu, nýbrž se mezi mnou a spolužačkou rozjela živá debata na onom tolikrát proklínaném ICQ. A trvala asi čtyři hodiny. Pro představu uvádím zcela autentický a plynulý útržek našeho rozhovoru:

Y (10:51 PM) : hele, jak je to s tím ok3? vysílá od 1990, v r. 1993 pod správu čt jako čt3 a pak nic? pak dostala čt dva celoplošn
X (10:51 PM) : jooooo
Y (10:51 PM) : takže pápá.
X (10:51 PM) : komu? radě?
Y (10:52 PM) : ok3
X (10:52 PM) : jo tak, no tomu jo, ok3 pápá a udělal se z něho čt2
X (10:54 PM) : 1: zpravodajskej pořad ČRO: rozhlasové noviny, někdy v srpnu/září 1948?
Y (10:54 PM) : kde se vzalo tu se vzalo rádio echo. páč to bylo drahý, pápá, střední vlny předány čro
X (10:55 PM) : a špatně se ladilooo, plán býti konkurencí Frekvenci 1 nevyšel, echo pápáá
Y (10:55 PM) : 16,9,1945???
X (10:56 PM) : a protože jsou střední vlny ale fakt moc drahý i pro ČRo, tak se redukujou a Praha i Čro 6 se střídaj na 1 frekvecni

Tomuhle se říká e-learning hadr. Po čtyřhodinové lekci jsme měly udivující pocit, že ta ávéčka vážně umíme! Víc, než kdybychom do lejster vejraly samy několik dní. A ani to nebolelo.

Co z toho tedy vyplývá? Všecko, dokonce i ten ďábelsky svůdný počítač, internet a ICQ, se dají využít k bohulibým a přínosným účelům. Jen to někoho musí napadnout, a co hlavně, musí se chtít. Minimálně dvěma lidem. Já osobně si myslím, že nám se v budoucnu občas chtít bude. Z té zkoušky jsme totiž dostaly jedničky, já i spolužačka. A to už je určitá motivace.

I. Internet – nepřítel studijních úmyslů? Ano!

Během loňského letního zkouškového období jsem k takovému závěru došla, nikým nenucena. Hlavní vinu sice nenese internet, nýbrž moje slabá vůle, ale ani počítačová síť není bez viny. Problém je už v tom, že existuje. A způsobuje závislost. To se člověk ráno („ráno“ kolem jedenácté) na koleji vzbudí, pln dobrých předsevzetí, jak se bude celý den učit. Vyleze z postele... a ještě než pořádně rozlepí oči, natož aby se převlíkl z pyžama, navštívil koupelnu a najedl se, zapne počítač. On je tak hezky po ruce... tak se mrkneme, jestli nám někdo nenapsal – zjištění, že na nás někdo pamatoval (byť by to byla jen městská knihovna, vymáhající nevrácené knihy a pokutu) je takhle po ránu příjemné.

Zapnete počítač, mrknete se na mail... přečtete aktuální zprávy (musíte přece být v obraze!)... prohlédnete nesčetné diskuse, co je kde nového... případně se neudržíte a vlezete na chat, to v případě, že objeví někdo známý a vy máte chuť s ním prohodit pár slov. ICQ, toho prokletého časožrouta, ani nezmiňuji, ten se obvykle nastartuje sám se zapnutím počítače.

No a dál to určitě znáte sami. Máte pocit, že jste ještě nic neudělali, ale v žaludku vám začne podezřele kručet a když si konečně od počítače odskočíte do té koupelny, spoluobyvatelé kolejí na vás koukají krajně podezíravě. Bodejť by ne, když jsou tři odpoledne a vy se tu producírujete v pyžamu, nečesaní nemytí.

K učení se, když to dobře jde, dokopete pozdě odpoledne. Ale jste jaksi unavení, protože jste se pořádně nenajedli, nevystrčili jste nos z kolejí... a ani čučení do monitoru na svěžesti nepřidá. Tudíž vám učivo neleze do hlavy tak, jak byste si představovali. Radši to zabalíte... a vrátíte se k počítači. To už se objevují výčitky svědomí (sakra, nechtěla já jsem se učit?), a tak kolem půlnoci kamaráda kompíka vypnete a jdete spát. Se skálopevným přesvědčením, že zítra to bude jinak.

Jenže jinak to nebude. To byste ten počítač museli vyhodit z okna. Nebo aspoň síťový kabel. Anebo ho aspoň nechat doma, případně svěřit odpovědné osobě, která nedá na vaše naléhání a za nic na světě vám ho nevrátí, než skončí zkouškové. Jenže tohle nikdy neuděláte! Vždyť ten internet potřebujete! Musíte si stáhnout zápisky spolužáků, aby bylo z čeho se učit, v diskusi zjistit, co bylo v té či oné zkoušce, případně ujasnit nesrovnalosti či zaplnit bílá místa ve studijních materiálech. U toho se v dnešní době zkrátka bez internetu neobejdete.

Takže... co vám zbývá? Spoléhat na pud sebezáchovy, že ve chvíli, kdy nebude zbytí, se na to učení přece jen vrhnete. (U mě to tak vždy zatím bylo.) Anebo masochisticky doufat, že se vám váš laxní přístup ke studiu konečně vymstí, vy u zkoušky vyhoříte... a poučíte se a příště necháte ten prokletý vynález vypnutý. Jenže... to pak ráno vstanete a přistihnete se, jak toužebně hledíte z okna, jak je tam dneska krásně... nebo neodoláte knize (samozřejmě beletrii), ležící na poličce... případně se pustíte do megaúklidu, který jste celý akademický rok zanedbávali a ani vám to nevadilo... nebo nedokážete odmítnout kamaráda, co chce zajít na jedno... nebo... Těch lákadel, vábících ubohého studenta, je tolik! A kdo jim má odolat. Tak že by ten problém nakonec nebyl v počítači a internetu?

Blog jako neviditelný partner

Zamýšlel jsem se nad tím, proč dnes vlastně lidé zakládají blogy? Například u některých politiků či lidí, kteří jsou tzv. "mediálně známí" to chápu. Potřebují přesvědčit co nejvíce lidí pro své názory a jelikož internet je dnes již zcela běžným a dostupným médiem pro každého (stejně jako noviny), tito lidé neváhají a plnoprávně toto médium využívají. Prostřednictvím blogů sdělují své názory a myšlenky veřejnosti, která si ráda (někdy) jejich názory vyslechne. Důležitá je také interaktivita internetu, kdy lidé mohou okamžitě na publikované příspěvky reagovat (u novin to jde dost těžko).
Co však sledují blogy, které jsou zakládány "běžnými občany" (rozuměj "mediálně neznámí). Opravdu lidé tyto blogy čtou? Jasně, každý má právo založit si svůj blog a na něj psát v podstatě o všem a cokoliv, co se mu zrovna urodí v hlavě. Nemá však nikde zaručeno (to však nemá ani ten mediálný známý člověk), že si lidé jeho názor opravdu přečtou. Při čtení některých blogů ve mně opravdu vyvstává myšlenka, zda lidé, kteří takový blog vedou a pravidelně na něj přispívají, si prostě chtějí jen ulevit a své myšlenky vyventilovat "ven". Mají na to samozřejmě právo. Příjde mi však, že tito lidé prostě nemají partnera (posluchače), který by je byl ochoten vyslechnout, proto své (s prominutím) žvásty "hodí" na net a on už si to někdo přečte. Možná, že jsem do dneška nepochopil pravý smysl (některých) blogů ale některé mi připadají opravdu zbytečné. Moje svaté právo však je tyto blogy nečíst, zato jsem vděčný.

Deník šíleného Brudra

Pokud jste politický nadšenec holdující ironii, sarkasmu, glosám a nebo si jen tak rád v hospůdce i mimo ni rýpnete do posledních kousků těch, co nám vládnou, možná vás zaujme tato stránka. Brudrovo blog s podtitulem Události šíleného ševce sleduje současnou politickou scénu. Autor zde odlehčeně bilancuje potyčky šéfů jednotlivých stran, snaží se poukázat na pozadí sporů, trable oficiální i ty osobní.

Ke každému příspěvku je možnost přidat svůj komentář a trochu si s Brudrem popolemizovat. Z publikovaných názorů lze poměrně snadně odtušit, jaká skupina lidí tento blog sleduje a pravidelně navštěvuje. Většinou jde o více či méně slušné argumenty cílené proti představitelům politických stran - nejčastěji je přetřásán šéf nejsilnější opoziční strany Jiří Paroubek. Výpady jsou někdy opodstatněné, jindy plynou z holého přesvědčení a nesympatií - prostě jako na všech ostatních blozích, diskusních fórech a podobných serverech.

Pokud budete slovně vyčerpáni, dává vám švec ještě jednu šanci - prostor pro vyjádření názoru pomocí jednoho pohybu myší. Pod články je totiž umístěna anketa čekající právě na váš klik.

¡Bienvenidos!

Coby milovník všeho hispánského jsem zveřejnění svého příspěvku stále odkládala na hasta mañana, následně i na později. Přesto jsem občas bezcílně brouzdala po netu a přemýšlela o tom, k čemu by mi ony blogy měly být užitečné. Když pominu zpestřování mé mediální (ne)gramotnosti čtením příspěvků bloggerů reagujících na aktuální dění a audiovizuální hltání www.youtube.com, vychází mi jako další vítěz tzv. cojsemvidělzažilpoznaltamvenku blogy. Jako člověk lačný po neustálém opouštění rodné hroudy jsem se vrhla na občas poučné i zajímavé, občas naprosto neužitečné až trapné texty lidí, kteří mají co dočinění s cizími zeměmi respektive se Španělskem, kterému jsem už dávno propadla a hodlám tam delší dobu zakotvit. Ty nepraktičtější informace ze života, které se vám jako dobrodružnému studentovi budou hodit, tj. vše od zkušeností s ubytováním a školou až po noční život a záchodovou etiketu najdete na velkém možství blogů, namátkou http://valencia.bloguje.cz (studenti Erasmu z ČVUT). Tagy jako španělsko, andalusie či corrida se vám budou hodit na www.jagg.cz. Pokud hledáte informace od A do Z včetně geografických údajů, malého slovníčku či místních receptů, mrkněte na www.kareldekar.com nebo www.spanelsko.info. Některé cestovatelské blogy jsou zaměřené spíše na fotografie, např. http://spanelsko.hu.cz/barcelona.htm. Fotogalerii má i jakýsi mladík na http://www.pgsql.cz/index.php/Santiago, který si střihnul starodávnou poutní cestu do Santiaga de Compostela už z Prahy, což je dost husarský kousek vzhledem k tomu, že se novodobí poutníci zapotí i při klasické, několikasetkilometrové trase.
A pokud už máte dostatečné jazykové znalosti, doporučuji třeba www.kotrla.com, což je rozcestník španělských literárních weblogů.
Labužníci hispánské kultury nechť navštíví český portál psaný ve španělštině na www.tierra.web3.cz
¡Hasta pronto España!

Každé město by mělo mít svého bloggera

Blog autora, jemuž vypravěčský talent není cizí, vtipně píše o svých bláznivých příhodách a jenž své texty ozvláštňuje ostravským dialektem, takový je populární internetový deník Ostravaka Ostravského. Deník Ostravaka se stal nejprodávanější publikací loňského roku a kromě televizního zpracování získal nedávno i divadelní podobu (v režii Radovana Lipuse).

Mohl by mít tento fenomén konkurenta? Časem možná ano.

Celkem úspěšně se o to pokouší Deník Brňáka psaný v „brněnštině“ neboli „hantecu“. Autor, který stejně jako Ostravak zůstává prozatím v anonymitě, začal psát svůj blog v lednu 2006 (Ostravak v prosinci 2004). Na první pohled by se zdálo, že brněnský deník parafrázuje ten ostravský.

Na rozdíl od blogu Ostravaka, který čtivou formou popisuje své všední i nevšední zážitky a názory, Brňák vtipně (sice o trošku méně než Ostravak, ale není všem dnům konec) glosuje o aktuálním dění týkající se bezprostředně moravské metropole (např. Otevřené dopis prezidentům!). Pokud chcete hodit čučku na stránky Deníku Brňáka, řachněte sem!

Ostrava a Brno už mají své bloggery, je teď řada na nějakém neznámém Pražákovi? Ačkoli „pražština“ nemá takové kouzlo jako „ostravština“ nebo „hantec“, vtipné reakce na každodenní dění v Praze by si jistě získaly své příznivce. Třeba za rok bude bloguje.cz hostovat další weblog – www.prazak.bloguje.cz. No, uvidíme.

Příspěvek Barbory Kabátové

Pomůže nová meřící technologie ReMark zastavit pokles sledovanosti televizí?

Společnosti Mediaresearch a Elvia v průběhu května nastartovaly v Praze experiment s novou průzkumnou metodou sledovanosti televizí a poslechovosti rádií. Doposud se počet lidí sledující jeden pořad dal vysledovat pouze v rámci domácího lenošení před obrazovkou proslulými peoplemetry, výsledky však nepodávaly skutečný obraz reality, protože mnoho lidí nesleduje televizní pořady jen doma, ale i v restauracích. Také s doprovodem rádia si nevyzpěvuje jen při úklidu, ale převážně v autě na cestě do práce.
Nová převratná měřící technologie ReMark – tedy krabička o rozměrech 65x50x15 mm vážící 150 gramů- byla vyvinuta v České republice a sbírá data na základě identifikace speciální neslyšitelné značky umístěné ve zvukové stopě sledovaného média, které tak muselo tuto identifikační značku do svého vysílání umístit. Přenos dat je pak možný přes technologii GSM.
Do pilotního projektu se zapojily všechny programy České televize, televize Nova a televize Prima. Z rozhlasových stanic projevilo o projekt zájem například rádio Blaník a rádio Fajn, větší rádia jako Frekvence 1 a Evropa 2 se odmíla z důvodu vysokých nákladů zkoušky účastnit.
Nové měřící zařízení testovalo 600 dobrovolníků nad patnáct let, prioritou bylo otestovat jak technickou funkčnost zařízení, tak i metodologii sběru dat. Přístroj totiž kontroluje testovaného dobrovolníka pomocí pohybového čidla, takže dokonce rozpozná, že se člověk nachází v budově nebo venku. Odborníci tak dostanou do rukou mnohem přesnější data než doposud.
Výsledky výzkumu budou výhodou pro veškerá média, protože díky nim budou moci lépe poznat návyky svých diváků a směřovat pořady s větší přesností na svou cílovou skupinu. To možná pomůže zastavit celkový pokles sledovanosti televizí v České republice. Ta v porovnání let 2005/2006 klesla o pět procent a v porovnání let 2006/2007 dokonce o dvanáct procent. Důvodem pro tento vývoj jsou především nové zdroje informací a zábavy (tedy internet), ale také měnící se životní styl českých občanů. Kromě toho televizní stanice nabízejí stále stejný program, který už i přes velkou sledovanost začínají pomalu ale jistě nudit i ty nejotrlejší diváky Letiští, Ordinací a Křehkých vztahů.

Put your face on the wall

„Hoď mi to na „fejsu“ na wall!“ Tahle věta vyvolá u většiny lidí poměrně logickou reakci v podobě otázky: „kam, prosím?“ Vzhledem k tomu, že nejsem z těch, co dennodenně sjíždějí několik oblíbených blogů, a už vůbec ne z těch, kteří by si blog sami psali, moje reakce byla stejná.

Facebook ale není klasický blog. Je to spíše místo, kde se potkáváte s přáteli, se známými nebo zde poznáte lidi, se kterými máte něco společného. Slouží k tomu funkce skupin (Groups), mezi kterými můžete najít bývalé spolužáky, současné kolegy z práce, z různých zájmových organizací a nebo můžete vstoupit do skupin typu Abolish mondays, Addicted to chocolate nebo třeba bouřlivě diskutovat o pokračování Harryho Pottera, pokud se vám tedy chce.

Na Facebooku můžete publikovat vaše články. Buď je můžete zviditelnit jen pro vaše přátele, nebo je vykřičet mezi tisíce lidí z celého světa. Je tu spousta místa na sdílení fotek, jejich komentování, přiřazování kontaktů k fotografiím (Tagging), zveřejnění videa, dokumentů... Nechybí zde ani interní pošta a milou vychytávkou je funkce wall. Každý registrovaný uživatel má svůj profil, je samozřejmě na něm, jaké informace do něj umístí, ale automaticky se mu vytváří „wall“. Na ni se píše vše, co jste poslední dobou na facebooku učinili - v podstatě takový výpis z rejstříku :). Je tam upozornění, koho jste v poslední době zařadili mezi své přátele, komentáře ostatních k vaším fotografiím a na tyto „zdi“ si vzájemně můžete psát vzkazy s ostatními uživateli tak, že je uvidí úplně všichni.

Asi nejprapodivnější funkcí facu je „Poke.“ Ráda bych vám to přeložila, ale strkání, pošťuchování i hrabání zní poněkud divně, a tak si to asi radši zkuste sami. Don’t hesitate and put your face on the wall.

Je libo trochu nostalgie?

Určitě se vám už na této škole dostaly do ruky staré noviny. Je to zvláštní pocit. Vidět na zažloutlých stranách informace o něčem, co bylo před několika desítkami let aktuální.
Chcete něco podobného zažít s internetem? Je možná absurdní dávat internet do kontextu s nostalgií. Přeci jen internet jako médium září sotva něco málo přes deset. Na druhou stranu, všichni víme, jak komické je ze současného pohledu srovnání prvních televizí, mobilních telefonů nebo luxů s dnešními extramoderními technickými výtvory.
A stejně šokující pro vás možná bude zhlédnout praotce dnešního nejnavštěvovanějšího internetového portálu v České rupublice www.seznam.cz. Nebo vás třeba bude zajímat, jak z počátku vypadal nám moc dobře známý www.mediar.cz. Staré verze těchto internetových stránek a miliony dalších můžete objevit na www.archive.org. Zadejte adresu jakou chcete, kliknětě na "TAKE ME BACK" a budete se divit...

Neseriózně na seriózním serveru, i takové jsou některé české blogy

Nejsem bloger nebo spíše blogerka a rozhodně se jí nehodlám stát. (I když tímto příspěvkem jsem částečně přinucena toto své předsevzetí porušit. Ale opravdu se jedná o výjimku.) Asi mnohé napadne otázka: Proč se blogování tak brání? Odpovím trochu zdlouhavěji.
Na jedné z přednášek Miloše Čermáka jsme se dozvěděli, že blogování se stalo mezi lidmi populární proto, že naplňuje jejich touhu vyjádřit názor, být slyšen a slyšet protinázor druhých. Když se někomu chce sepisovat svůj názor, někdy velmi obsáhle, a očekává, že bude slyšen a je ochoten přijmout protinázor, tak proč ne. Já raději ventiluji své názory mezi známými a někdy i neznámými lidmi osobně, ale uznávám, že jiným může spíše vyhovovat psaná forma.
Když se ale člověk podívá na některé současné české blogy, kterých existuje obrovská řada, mnohdy zjišťuje, že se ani tak nejedná o vyjadřování nějakých názorů, ale prostě o to vyjadřování. Když si v Googlu zadáte heslo „blog“ a zobrazíte si hned první blog, který se vám nabídne nazvaný Blog Caramelky (http://sweetcaramelka.sblog.cz), máte příklad jako z učebnice. A podobných blogů nalezneme ještě celou řadu. Ano, člověk se potřebuje pobavit a odreagovat. V takových případech si ale říkám: ještě že se to objevuje jen na internetu. Kdyby totiž takové věci měly vycházet v tištěné podobě, byla by to škoda papíru.
Na druhou stranu ale existují i odborně zaměřené blogy, na kterých jejich autoři prezentují jednak své názory, ale také své poznatky a zkušenosti s určitými jevy. Za mnohé zástupce například Blog počítačového nadšence (http://blog.macich.net/), na kterém nalezneme odborné příspěvky z oblasti počítačů a výpočetní techniky, ale také názory autora na politické dění, sport a podobně. V těchto blozích vidím asi největší smysl a takové blogy mají podle mého názoru i přínos pro jejich čtenáře. Ovšem jejich nevýhodou je, že jsou určeny pouze pro určitý omezený okruh zájemců (a v případě počítačů a IT mezi ně bohužel nebo možná bohudík nepatřím).
Rozdělit blogy typologicky by byl asi náročný úkol a hlavně by byla asi obrovská řada hledisek, podle kterých by se daly blogy členit. Například v uvedených případech se jednalo o blogy zakládané spíše jednotlivci. V České republice, přesněji na českém internetu, nalezneme ale také druhou velkou skupinu. Jsou jí blogy internetových serverů. Velmi často zakládají blogy zpravodajské servery. V jejich případě může mnohé, stejně jako mě, napadnout, že budou mít nejspíš vyšší úroveň, především co se týká zpracovaných témat, než například zmíněný Blog Caramelky (aniž bych se chtěla jejich autorů jakkoliv dotknout). Řeknete si, že když tyto servery podávají informace o aktuálním dění, tak jejich blogeři budou reagovat právě na toto dění. Někdy ano, často ne. Typickou ukázkou je blog serveru lidovky.cz (http://bigbloger.lidovky.cz/). Velká část příspěvků na něm publikovaných se k aktuálnímu dění v Česku a ve světě vůbec nevztahuje. Podle mého názoru pak takovéto příspěvky snižují vážnost a reputaci daného zpravodajského serveru. Nevím, jak většina z vás, ale když jsem si přečetla na tomto blogu příspěvek nazvaný „Sušárna penisů“ (http://grey.bigbloger.lidovky.cz/c/3405/Susarna-penisu.html), který se zcela evidentně k žádné aktuální zprávě nevztahoval, začala jsem uvažovat, jakýže to server si zrovna prohlížím. Je ovšem otázka, do jaké míry jsou servery zodpovědné za příspěvky publikované na jejich blozích?
Ale nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Například blog serveru ihned.cz je zcela zaměřen pouze na reakce na aktuální události. Je to nejspíš dáno především tím, že se jedná o redakční blog, na který píší redaktoři Hospodářských novin a ihned.cz.
O českých blozích by se dalo hovořit ještě dlouhou dobu, především proto, že je jich obrovská spousta. Jsou blogy známé, jako je už téměř legendární Blog Ostravaka, celá řada blogů téměř neznámých, blogy běžných občanů nebo blogy známých osobností. Poslední skupinu naleznou zájemci nejlépe na serveru aktualne.cz. Tam si mohou vybrat například blogy herců, zpěváků a dalších umělců, ale také například politiků.

Umělecbloguje.cz

Blogy, na nichž publikují umělci, by se daly rozdělit do dvou skupin – první z nich jsou blogy, jejichž autor otevřeně přiznává svou totožnost, publikuje tedy sám za sebe jako více či méně známá osobnost. Druhou skupinou by byly blogy, které jejich autoři píší, ale pod jinou identitou – vydávají se za někoho jiného a výsledkem je svého druhu umělecké dílo.
Nejznámějším představitelem druhé skupiny v České republice byl blog Ostravaka, o jehož původci se dlouho diskutovalo, padaly různé teorie o tom, kdo blog píše, zpravidla se argumentovalo vytříbeností textů z hlediska metafor, formou, kterou mnozí považovali za dokonale vystavěný fejeton a podobně. Ačkoli vyšlo několik knih Deníku Ostravaka, na křtech se potloukal podezřelý Jarek Nohavica a další, identita Ostravaka zůstala skryta. Přestože už Ostravak na blogu nepublikuje, je stále funkční a jeho archiv stále čtený.
Ve světě proběhl podobný kousek s blogem Lonelygirl15, zde se jednalo o zinscenovaný videoblog – ukázalo se, že „osamělá 15“ je ve skutečnosti herečka a její videoblog není žádný amatérský pokus, nýbrž umělecký záměr začínajících filmařů. Narozdíl od Ostravaka se ale autoři k „podvodu“ otevřeně přihlásili.

Blogové sekce existují téměř na všech výrazných českých zpravodajských serverech. Nejsou žádnou novinkou (na Slovensku má sme.cz nejlepší příspěvky v blozích dokonce honorované – každý týden se vyhodnocují nejlepší a dostanou 400 Sk). Takovou sekci mají lidovky.cz, novinky.cz a další. Server aktualne.cz nabídl, aby nalákal nové blogery i čtenáře, různým známým osobnostem možnost vést si blog na jejich stránkách. Aktuálně vsadilo spíše na politiky a sportovce, ale najdeme zde i blogy např. Tomáše Hanáka, Alice Nellis nebo Heleny Třeštíkové. Umělci nejsou v blogování ani zdaleka tak pilní jako politici. Blogům zde vládnou David Rath, Bohuslav Sobotka, Mirek Topolánek a podobně.
Režisérka Alice Nellis publikovala na svém blogu jen tři příspěvky. Nejen tím se její blog se vymyká blogovému průměru – vše, co napíše, je velmi dlouhé, píše otevřeně a pod články jsou převážně pochvalné a souhlasné reakce. Zneužití blogu aneb inspirace z 8. 4. 2007 dokonce vyvolalo u čtenářů v komentářích spontánní potřebu podělit se s ostatními o své oblíbené knihy, filmy a hudbu.
Herec Tomáš Hanák sice psal v prvním postu o svém nadšení pro blogování, ale prvním článkem také skončil.
Režisérka Helena Třeštíková publikuje zhruba jednou za tři týdny. Píše o konkrétních událostech, které ji poslední dobou potkaly, nebo také reaguje na diskusi, která se rozpoutala pod jedním z jejích příspěvků. Stejně jako Alice Nellis píše v prvním postu o své zkušenosti s psaním deníků.
Pavlína Filipovská, herečka, publikovala také jen několik málo příspěvků. Byly krátké, nebyly moc osobní, spíše si v nich posteskla nad nějakým aktuálním problémem – nad úrovní politiků, nad kácením stromů apod.
Michal Pavlíček je sice na Aktuálně zaregistrovaný, ale nepublikoval ještě nic.
Pro Respekt píše blog Jiří David. Píše obvykle o tom, co mu vadí. Například vyděračství taneční soutěže na Nově nebo neprofesionálnost firmy, u níž si cosi objednal a nedodala to. Dále píše o svých názorech na umění nebo láká na 3. pražské bienále. Ze všech zmíněných blogerů-umělců je Jiří David nejpilnější a píše nejen o umění, ale i o všednodenních problémech.
Blogy na osobnostním základě se začínají prosazovat kromě elektronických verzí periodik i jinde. Např. rádio Frekvence 1 má blogovou sekci, píší do ní např. Laďka Něrgešová nebo Jitka Asterová, což jsou sice herečky, tedy by se daly mezi blogující umělce zařadit, ale jejich příspěvky jsou stručné a mnoho z nich je napsáno ve stylu „dnes jsem se nechala ostříhat“.
Jaromír Nohavica má na svých stránkách „písničkový blog“. Ten obsahuje pět písniček složených k aktuálním tématům, nejznámější z nich byla Ladovská zima, tady se o žádné pravidelnosti mluvit nedá.
Blogování umělců v Čechách není zatím příliš rozšířené. Aktualne.cz mělo sice dobrý nápad, ale prakticky žádnou motivaci pro zúčastněné. Umělce převálcovali politici, kteří píší podstatně ochotněji.
Čtenářsky jsou blogy na aktualne.cz celkově úspěšné. I’m a blogger Tomáše Hanáka si přečetlo třináct tisíc lidí. Naproti tomu téměř legendární O novinářích – a taky trochu o mně Mirka Topolánka, kde píše o svém prostředníčku pro Kalouska, četlo více než dvacet osm tisíc lidí.
Méně známý Jiří David má maximální počet přečtení kolem osmi set třiceti. Podobně zmíněná Pavlína Filipovská (800), Helena Třeštíková má přes 1500 a Alice Nellis se dostala přes 4500 čtenářů. Pro ilustraci blog Ostravaka navštíví týdně více než sedm a půl tisíce lidí – i přesto, že je neaktivní.
Zobecňovat, proč jsou čtenáři ochotni věnovat čas čtení blogů umělců příliš nejde. Každý blog je jiný, čtenost záleží na oblíbenosti autora, také na způsobu psaní. Lze říct, že čím osobnější jsou zápisky, tím je blog čtenářsky atraktivnější. Celkově u umělců zatím nad blogy vítězí osobní stránky, ačkoli se tyto dva způsoby prezentace mohou prolínat. Např. spisovatel Miloš Urban má na svých stránkách sekci novinek, kde převážně píše o tom, kde má autorská čtení, on-line chaty apod., ale když má potřebu se k něčemu vyjádřit, využije k tomu tento prostor.

Blog jednoho batolete

Přemýšlela jsem, o jaký blog se tu s vámi podělím. Propagovat ten vlastní by bylo poněkud trapné, spolužákův bych mohla zpropagovat špatně, Nová média propagaci nepotřebují... a jiné vlastně pravidelně nenavštěvuji. Pročítání blogů se zkrátka mou oblíbenou kratochvílí nestalo, nemám dostatek času a trpělivosti prokousávat se záplavami blogýsků těch supr hustejch teenagerů a jiných grafomanů, abych nakonec objevila perlu v podobě něčeho, co se dá číst a kam se dá s chutí vracet...

Zachránila mě náhoda. Nevím přesně, jaký zbloudilý odkaz mě to tam hodil, ale jednoho nedávného večera jsem se dostala na tento blog. Z hlavičky na mě vykoukla fotka rozpustilého dítka s hrabičkami - proklikala jsem se do deníčku jednoho batolete. A nedělejte, že nevíte, o čem mluvím - vám pečlivá maminka v útlém dětství nepsala deníček, do něhož zapisovala vaše pokroky ve vývoji a příhody ze života? (Mně tedy ano, a přiznám se, že si v něm dodnes občas ráda počtu a jsem hrdá sama na sebe, jaké jsem to byla šikovné a vynalézavé dítko :o) Nu a svět jde kupředu, dnešní rodič už tedy nepíše záznamy do knížečky, nýbrž na blog. Hlavní účel to splní stejně jako papírový deníček - pokud nedojde k havárii serveru, budou prckovy zážitky uchovány podobně jako na papíře a jednou se jejich čtením bude moci kochat on sám, případně zbytek rodiny. Zatím se kochají alespoň příbuzní, kteří si mohou počíst, co ten jejich mrňous zase zažil. To splňuje základní, mnohdy však nenaplněný předpoklad smysluplné existence blogu - aby ho vůbec někdo četl a někoho to zajímalo...

Na takovýhle deníček jsem tedy narazila. Povedený, na pohled oku lahodící design splnil hlavní účel - neodradil mě od dalšího zkoumání. Víceméně ze slušnosti jsem klikla na pár článků... a s překvapivou chutí jsem se začetla do příhod asi dvouletého prcka, líčených z jeho dětského po(d)hledu. Příhody jsou to každodenní a banální, jsou však podány s kouzelným nadhledem a humorem. Klobouk dolů před autory blogu, pravděpodobně rodiči onoho dítka... Dohromady to vytváří okouzlující čtivou směsici, která navodila dobrou náladu a dokonce i mně - která chovám k malým dětem instinktivní, zatraceně velký odstup. Nepodezírejte mě tedy, že se rozplývám nad deníčkem jednoho batolete jen proto, že je to ťuťu ňuňu sladký mimino. Ale co vám budu povídat, zkuste se mrknout sami. A nelžete, že vám alespoň chvílemi nepřeběhl po tváři úsměv...

Blogy nejsou jen pro grafomany

Na internetu se kromě klasických textových blogů objevují i blogy netextové. Takže uživatelé se mohou na webu setkat s fotoblogy (neboli flogy), moblogy (blogy pro okamžité publikování fotografií pořízených mobilním telefonem nebo komunikátorem), video blogy (nebo zkráceně vlogy), nebo třeba s blogy zaměřenými na výtvarné umění.

Kdo chce na internetu publikovat fotografie, může vybírat z celé řady různých možností. Jednou z nich je publikování prostřednictvím on-line galerie. Asi nejznámější je on-line galerie Flickr, která spadá pod křídla Yahoo!. Konkurenci pro Flickr představuje například služba Googlu - Picasa Web Albums. Jedná se stejně jako v případě Flickru o veřejné internetové fotoalbum, kde mohou uživatelé vystavovat fotografie, a sdílet je tak s ostatními. Obě galerie umožňují snadné řazení snímků do blogů.

Flogovat se ale samozřejmě dá i bez využití těchto internetových gigantů. Pokud se budeme pohybovat v českém prostředí, zajímavé jsou fotoblogy http://photoblog.czweb.org/pixelpost/, http://www.vrany.info/fotky.php, http://www.seyhello.com/, http://www.minimag.cz/dupe/, http://photoblog.entity.cz/thumbnails.php, http://fotoblog.clovicek.net/. Jedná se o flogy nadšených fotografů – amatérů a hlavní roli tu mají samozřejmě fotografie. Ty jsou doplněné názvem, v některých případech autor připojil i technické údaje. Ze zahraničních flogů stojí za pozornost http://www.stuckincustoms.com/, http://wvs.topleftpixel.com/ nebo http://www.digital-photography-school.com/blog/ (spíš než k "pokoukání" slouží k načerpání chytrých rad a návodů, jak udělat pěknou fotografii).

Výtvarným umění se zabývá minimální počet českých blogů. Jediný výtvarný blog, na který bez problémů najdete odkaz, je http://www.art.estranky.cz/ (už tu o něm psala Lenka Veselá). Při trpělivějším a pečlivějším pátrání můžete narazit na http://smrt.ka.sblog.cz/. Pokud se spokojíme s tím, že jinak "nevýtvarný" blog bude mít alespoň samostatnou rubriku o výtvarném umění, můžeme sem zařadit http://hanci.blog.cz/0705. V cizině už je situace daleko příznivější, zahraničních výtvarných blogů je víc a také mají profesionálnější úroveň. Namátkou vybírám http://fallonandrosof.blogspot.com/, http://www.artnewsblog.com/, http://www.the-art-blog.blogspot.com/, http://blog.absolutearts.com/ nebo http://blog-art.com/.

Video blogy či zkráceně vlogy představují podle některých odborníků celé nové médium. Distribuce videa přes internet se v současnosti rozvíjí závratnou rychlostí. Tvorba videonahrávek, které vznikají díky videokamerám, mobilním telefonům, digitálním fotoaparátům, anebo počítačovým animacím, je momentálně jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších typů zábavy. Najít zajímavé vlogy nedá příliš mnoho práce: proklikat se k nim můžete přes několik katalogů video blogů, jako jsou Vlogdir (vlogdir.com) nebo mapa vlogů (community.vlogmap.org).

Kromě těchto stránek existují obří a ne vždy zcela přehledné servery shromažďující videa nejrůznějšího typu a kvality, jako je vůbec nejznámější YouTube (youtube.com) nebo třeba GoogleVideo (video.google.com). (Mimochodem – od září 2006 je vlastníkem YouTube také Google...) Vaše video prezentované na YouTube mohou během několika dnů zhlédnout statisíce lidí. Fenomén tzv. amatérské tvorby, která je přitom někdy formálně i obsahově svobodnější, originálnější, a tedy nakonec i z uměleckého hlediska vydařenější než ta tzv. profesionální, tím získává zcela nové rozměry. Přesto nad uměleckou hodnotou snímků prezentovaných třeba právě na YouTube převažuje většinou sociální a zábavní funkce.

Na vzrůstající oblibě video služeb se shodují i odborníci. Jejich předpovědi na téma, co přinese letošní rok internetu, to jenom potvrzují. Např. Jiří Hlavenka, podnikatel a novinář, říká: "...Podnikatelsky zatím téměř nevýznamné, ale o to více vzrušující dění se odehrává na Internetu v 'sociálně-interaktivní' (promiňte tuto náhradní nálepku) oblasti - mám na mysli služby jako je YouTube či Flickr, socioware sítě, fenomén blogování apod. Zde se dějí a budou i v příštích letech dít ty nejzajímavější věci na Internetu vůbec." Generální ředitel Centrum.cz Ondřej Tomek tvrdí: "Nejdůležitějších událostí pro český Internet bude několik. Z hlediska obsahu to bude určitě nástup videa a televize na Internetu ve všech možných variantách. V tomto ohledu bude určitě více než dosud slyšet také o Centru. Video a další na připojení náročnější technologie budou mít lepší půdu mezi uživateli díky dalšímu rozšiřování vysokorychlostního připojení. Bude se zvyšovat i reálná rychlost připojení. Lidé tak budou mít větší možnosti a díky novému obsahu i motivaci na Internetu video sledovat..."

Vše, co potřebuji ke složení zkoušky, je internet?

Tak jsem se zase jednou učila na zkoušku. Okruhy otázek jsem našla na internetu (sylaby v Tajemníkovi), poznámky z přednášek jsem našla na internetu (na společném mailu), případné nejasnosti a informace navíc - od různých zákonů po odborné články - jsem vyhledala na internetu (Google apod.).
Díky počítači s připojením na internet jsem v průběhu přípravy nemusela sáhnout po jediném tištěném prameni, knize či skriptech. Nemusela jsem v podstatě použít ani poznámky, horečně zapisované v průběhu celého semestru při přednáškách.
Je to zvláštní, jak moc se některé studijní postupy změnily. Před pěti lety, když jsem se obklopená hromadami papírů a knih připravovala k maturitě, by mě to ani nenapadlo.
Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Zřejmě někde uprostřed. Internet skutečně přispívá k větší informovanosti, materiály jsou rychle a snadno dostupné kdekoli a kdykoli. Opravdové studium ale podle mě nespočívá jen v šikovné práci s počítačem. Tak jsem se rozhodla. Až se budu učit na příští zkoušku, nechám počítač vypnutý.

Nejsem dítě, ale chci si s tebou hrát

Autorka: Katka Chvátalová

Blogy nejsou jen záležitostí dospělých. Přinejmenším existují náctiletí a mladší zakladatelé blogů i početní uživatelé oficiálních dětských blogů. Blogy určené dětěm původně zakládají dospělí, většinou pracovníci nejrůznějších domovů dětí a mládeže a podobně. Tyto blogy se v poslední době častěji než příspěvky těch, kterým jsou určeny, hemží buďto vulgárními výkřiky náhodných návštěvníků, které jsou sprosté formálně i obsahově, často se soustředí na sexuální tématiku, a potom neméně rozhněvanými komentáři rodičů, jejichž dítě je, nebo může být potenciálním návštěvníkem takové stránky. Není blog jako blog. Ty dětské (například http://detsky.blog.cz/) by měly zřejmě mírně posunutou charakteristiku obsahu i způsobu provozování. Záleží na administrátovi, jaké komentáře a příspěvky smaže a jaké nechá. Měly by takové stránky podléhat ještě jiným pravidlům nebo přímo zákonům? Když se nad tím zamyslím, internetové blogy a děti jsou z etického hlediska kombinací velmi ošemetnou. Kde jsou vůbec vymezeny bariéry volnosti a hlavní myšlenky blogu jako takového?

Buzeranti, cigoši a proradný mrchy

Na internetu se dnes můžete vyjádřit téměř ke všemu - od článku na zpravodajských serverech, přes aktivity radnic a úřadů, až po specializované diskuse k jízdním řádům vlaků. O seznamu diskusních serverů zde. Ale asi všichni víme, jakou úroveň si drží většina českých internetových diskusí zvláště na zpravodajských serverech. Novinky.cz téměř pravidelně ruší diskuse, kdykoli publikují článek o Romech, domácím násilí či homosexuálech a lesbách a kupodivu také o smrti – matky Václava Klause, generála Františka Peřiny, ale také dívky, kterou uvláčela klisna. Britské listy fórum zrušily úplně, „protože na nich docházelo především k projevům nacismu a xenofobie, nevybíravým anonymním útokům na autory i na čtenáře. Skutečná diskuse o obsahu nemohla probíhat a neprobíhala. Nemůžeme také nést právní odpovědnost za veškerý vydaný obsah, tedy i za útoky anonymů na fórech, jak ukládá tiskový zákon vydavateli. Nemáme finanční prostředky na moderování internetové diskuse, aby byla "k něčemu" - tak, jako to dělá např. BBC. A i kdybychom je měli, věděli bychom o tisíci jiných věcech, na které je použít... Zajímavé reakce čtenářů zveřejňujeme v čísle… Ale to je rozhodnutí redakce, nikoliv automatické právo každého, kdo má klávesnici.“

Idnes.cz nebo Aktuálně.cz jsou zřejmě tolerantnější, diskuse blokují výjimečněji. Pak se pod článkem o domácím násilí na Aktuálně.cz můžete dočíst od člověka s přezdívkou velhol: „Škoda rány, která padle vedle! Řezat hlava nehlava, ženský si nic jinýho nezaslouží...Jako u nás, přijdu domu z práce, profackuju starou, pak ji zmlátim za hnusný žrádlo, večer mi at chce nebo ne podrží a jdu spokojenej spát.“ Projev svobody slova nebo nezvládnutí editování diskuse?

Považuji se za zastánkyni svobody slova, ale zrušení internetových diskusí v současné podobě na zpravodajských serverech za projev proti svobodě slova nepokládám z jednoho prostého, ale zásadního důvodu, a to z důvodu anonymity. Málokdo své názory hlásá pod svým skutečným jménem a pokud by nebyl skryt v odvahu dodávající anonymitě, drtivá většina příspěvků k diskusi by vypadala jinak nebo nevznikla. Až dokáží provozovatelé diskusí ošetřit, aby přispívající lidé byli identifikovatelní, pak ať si na svoji zodpovědnost píše každý, co chce. Zrušení internetových fór se ale čtenářům a čtenářkám samozřejmě nelíbí a zpravodajské portály si to u nich zřejmě nechtějí rozházet.

Mediální servery mají sice možnost „debaty“ regulovat mazáním vulgárních či nesouvisejících příspěvků nebo jejím pozastavením, v praxi je to pro ně ale příliš drahé a náročné. Zřejmě by se muselo zřídit místo speciálního editora, který by všechny diskuse pročítal. Pro představu, k článku o blížících se bouřkách do Česka na serveru Novinky.cz se během pěti hodin objevilo 3983 příspěvků. Tímto příkladem bych také ráda popřela tezi, že čím více rozrostlá diskuse, tím závažnější téma.

Někteří novináři na diskusích oceňují zpětnou vazbu a doplnění informací, ideálně by pak šlo o pokračování článku. Jiní je také dokonce využívají jako podklady k článku, berou je za veřejné mínění, někdy příspěvek použijí jako hlas z lidu. Přiznám se, že občas při přípravě nějakého článku čtu diskuse proto, abych se naštvala, nakopla a věděla, proti čemu mám argumentovat.

Kdyby byly internetové diskuse odrazem toho, jaký český národ opravdu je, povětšinou bychom vypadali jako rasističtí šovinističtí hlupáci a hlupačky. Spíše než odrazem veřejného mínění jsou ale vylívajícím se místem specifické skupiny osob. Většina lidí prohlašuje, že diskuse nečte nebo je dokonce odrazují. Jediný argument, který zastává jejich existenci, je psychologický. Frustrovaní jedinci mají prostor k relativně neškodnému vyventilování a nejsou tak nebezpeční pro společnost. Myslím, že návštěva psychologa nebo psycholožky by byla vhodnější.