Přemýšlela jsem, o jaký blog se tu s vámi podělím. Propagovat ten vlastní by bylo poněkud trapné, spolužákův bych mohla zpropagovat špatně, Nová média propagaci nepotřebují... a jiné vlastně pravidelně nenavštěvuji. Pročítání blogů se zkrátka mou oblíbenou kratochvílí nestalo, nemám dostatek času a trpělivosti prokousávat se záplavami blogýsků těch supr hustejch teenagerů a jiných grafomanů, abych nakonec objevila perlu v podobě něčeho, co se dá číst a kam se dá s chutí vracet...
Zachránila mě náhoda. Nevím přesně, jaký zbloudilý odkaz mě to tam hodil, ale jednoho nedávného večera jsem se dostala na tento blog. Z hlavičky na mě vykoukla fotka rozpustilého dítka s hrabičkami - proklikala jsem se do deníčku jednoho batolete. A nedělejte, že nevíte, o čem mluvím - vám pečlivá maminka v útlém dětství nepsala deníček, do něhož zapisovala vaše pokroky ve vývoji a příhody ze života? (Mně tedy ano, a přiznám se, že si v něm dodnes občas ráda počtu a jsem hrdá sama na sebe, jaké jsem to byla šikovné a vynalézavé dítko :o) Nu a svět jde kupředu, dnešní rodič už tedy nepíše záznamy do knížečky, nýbrž na blog. Hlavní účel to splní stejně jako papírový deníček - pokud nedojde k havárii serveru, budou prckovy zážitky uchovány podobně jako na papíře a jednou se jejich čtením bude moci kochat on sám, případně zbytek rodiny. Zatím se kochají alespoň příbuzní, kteří si mohou počíst, co ten jejich mrňous zase zažil. To splňuje základní, mnohdy však nenaplněný předpoklad smysluplné existence blogu - aby ho vůbec někdo četl a někoho to zajímalo...
Na takovýhle deníček jsem tedy narazila. Povedený, na pohled oku lahodící design splnil hlavní účel - neodradil mě od dalšího zkoumání. Víceméně ze slušnosti jsem klikla na pár článků... a s překvapivou chutí jsem se začetla do příhod asi dvouletého prcka, líčených z jeho dětského po(d)hledu. Příhody jsou to každodenní a banální, jsou však podány s kouzelným nadhledem a humorem. Klobouk dolů před autory blogu, pravděpodobně rodiči onoho dítka... Dohromady to vytváří okouzlující čtivou směsici, která navodila dobrou náladu a dokonce i mně - která chovám k malým dětem instinktivní, zatraceně velký odstup. Nepodezírejte mě tedy, že se rozplývám nad deníčkem jednoho batolete jen proto, že je to ťuťu ňuňu sladký mimino. Ale co vám budu povídat, zkuste se mrknout sami. A nelžete, že vám alespoň chvílemi nepřeběhl po tváři úsměv...
No comments:
Post a Comment