Nej nej blog

Blogy čtu výjimečně, ale jednu adresu musím opravdu doporučit – s trochou tolerance (která je na webu bez striktních pravidel jaksi povinná a samozřejmá) ji můžeme rovněž označit za weblog. Mnohé jeho charakteristiky naplňuje, v dalších věcech je nesrovnatelně převyšuje. Stránky má na svědomí (tedy předpokládám) jediný člověk, sice Ing. Ivo A. Benda. Aktualizuje je porůznu, několikrát do měsíce, a to alespoň od května 2000, jak prozrazuje sekce „aktualizace“. Kromě "obyčejných" příspěvků se zde nachází přehršle fotografií a obrázků, grafy, básně, audio i video, nesmí chybět ani užitečné odkazy. Co už ale na blogu zpravidla neobjevíte, jsou texty knih ke stažení, v souhrnu na 7000 stran, nebo přes 4000 sdělení. Bonusem je 12 jazykových podsekcí Stránky nejsou ale tolik samoúčelné (bez urážky, bloggeři a bloggerky), jsou součástí širší osvětové kampaně. Proto zde naleznete i letáky, plakáty i další propagační či aktivistické materiály k vytisknutí, ještě kurióznější je třeba pexeso nebo kvarteto s příslušnou tématikou. Ing. Benda má nemalé ambice, což dokazují třeba otevřené dopisy prezidentům, ale i rozhovory, jež poskytl médiím všeho druhu, nebo TV a rozhlasové pořady, ve kterých vystupoval. Tematický záběr je poměrně široký, někde se věnuje médiím, politice, nebo filosofii, jinde třeba počítačovým technologiím i principu vesmírného cestování, ale i mnohému dalšímu.

Zkrátka a dobře na www.vesmirnilide.cz je materiálu, že byste to prohlíželi týden v kuse. Ne, že bych to někdy všechno pročítal, nebo bych to plánoval, ale inženýr Benda má moje hluboké uznání – vsadím se, že obsáhlejší blog nenajdete. Jestli jo, slibuje, že si přečtu prvních 500 sdělení.

P. S. Strašně by mě zajímalo, jestli dělá pro peníze, nebo ze srandy. Nebo dokonce z přesvědčení?

P. P. S. Přidávám útržek ze sdělení č. 2478, je tedy aspoň 8× delší, tak jsem tu nechtěl zabírat víc prostoru. Zájemci snadno dohledají…

2478. Politické harašení.	(Přijal Ivo A. Benda.)	14:23–19:00 hodin. 13.11.2004.
		Místo: Brno, okolí Brna.

POLITICKÉ HARAŠENÍ

„Drazí přátelé, jednoho dne před volbami naši milí Vesmírní, do pořadu Kotel mne přivedli. Ó, to bylo veselé ! S panem Bendlem jsem mluvila, na čipy se ho zeptala, o Vesmírných lidech prý neslyšel, faleš i prezident by mu záviděl. Informace máme mu poslat zas, nikdy je prý nedostal od nás. Čipy, lidu českému, vážení, hrozí, a to pouze těm, co odpočet budou chtít při zdanění ! To pan Bendl mi stále opakoval, na mé argumenty se všelijak vykrucoval. To byl směšný kolovrátek výmluv dokola, nevěděl jak dál, na podporu u něj stála gorila. To zas jednou zvečera, já na politiku opět si vzpomněla, za panem Topolánkem jsem šla, otázky mu klást začala. Ten ale upřímný tuze byl, oči v sloup hned otočil a zvolal: „Vesmírní lidé, to stále mi chodí !“ Inu, jeden informace má, druhý ne, to je mi tuze podivné ! Obálku s letáčky si vzal velmi rád, že je tam poklona pro něho si myslel snad. Tu jeho stoupenec zvolal z davu, takový fešák, samý čert: „Stvořitele nepotřebuji, mám svou hlavu !“ To jest rysem ODS – vulgární žert.

Žhavý Dráth

PŘÍSPĚVEK MÍRY VESELÍKA

Když člověk jen tak bezcílně zkoumá internetové stránky, obzvláště blogy, často narazí na velmi zajímavé úkazy. Mezi takové bych jednoznačně tyto internetové stránky: http://www.zhavydrath.cz/articles.php

Když jsem je poprvé spatřil domníval jsem se, že jde o parodii na stránky známého bývalého lékaře Davida Ratha. Bohužel jsem se záhy přesvědčil o faktu, že realita je jiná. Jde totiž o oficiální web výše zmiňovaného občana.

Po obsahové stránce nenabízí nic překvapivého. V podstatě je to souhrn různých politických komentářů, kterým se často nedostává racionálních a pravdivých argumentů. Tyto komentáře celkově korespondují s politickými postoji Ratha, který je jejich autorem. Čtenost se pohybuje v rozmezí sta a čtyř set.

Ovšem naprosto šokující je grafická úprava. Oranžová barva sice koresponduje s celkovou image ČSSD, jíž je Rath členem, ale uvedení stránky titulkem Žhavý Dráth je napováženou. Obvzláště uvážíme-li, jaký obrázek s tímto titulkem sousedí. Taková kombinace může být jedině nezdařilým pokusem o vtip, nebo důkazem velmi závažné duševní poruchy tvůrce těchto stránek.

Přesto si myslím, že je dobré tuto doménu znát, abyste se jí alespoň mohli vyhnout…

Internet: neomezený zdroj informací pro všechny

Když má dnes dítě školou povinné za úkol připravit si referát, spoléhá na to, že potřebné informace najde na internetu. Stačí mu zadat pár hesel do vyhledávače a za chvíli má k dispozici použitelný materiál. Tento způsob práce je pro něj rozhodně snazší, než cesta do nejbližší knihovny a listování celou řadu chytrých knih a encyklopedií. Žák či student si však často neláme hlavu nad tím, nakolik jsou údaje vyhledané na různých portálech pravdivé. Já osobně přistupuji k plnění svých povinností ještě postaru a v prvé řadě proto používám věrohodnější literaturu, i když přiznám se, když i ta zklame, zkusím Google.

Když má dnes novinář za úkol připravit nějaký článek, začne podobně jako školák, také nejprve brouzdat na internetu. Pravda, asi se mu nestane, že by se naboural na nevěrohodné wwwstránky, ale většinou vyprázdní stejnou „pokladnici vědomostí“ jako jeho kolegové.

Občas se zajdu podívat na mezinárodní filmovou databázi (www.imdb.com) a skutečně rostu, když zjistím, že redaktoři odlišných periodik tuto stránku navštívili také a využili ji více či méně v závislosti na délce příspěvku, který potřebovali napsat. Nedávno se jeden nejmenovaný časopis chvástal tím, že ve svém dalším čísle přinese exkluzivní informace o seriálu, který pravidelně sleduji. Tak jsem zase jednou sáhla hloub do kapsy v naději, že se dozvím něco nového, ale odhalila jsem pouze to, že autor inzerovaného materiálu „vykradl“ wikipedii. Není trochu nefér nutit čtenáře k tomu, aby platili za informace, které jim internet nabízí zdarma?

Čtvrtý, POSLEDNÍ termín zkoušky

Chce ještě někdo udělat zkoušku z Nových médií? Pak má možnost v pondělí 18. června 2007, a to od 9 do 13 hodin v místnosti 108. Protože už vás tolik není, pravidla pro zapsání jsou tentokrát jiná. Opět se musíte registrovat, a bude to tak, že na zkoušku budete chodit v pořadí, v jakém se v komentářích k tomuto článku zapíšete. Ze zkušenosti vyplývá, že vyzkouším 10 až 12 lidí za hodinu. Hodně zdaru.

II. Internet – nepřítel studijních úmyslů? Ne!!!

V minulém příspěvku jsem vám, milé děti, vyprávěla pohádku, kterak se studium a internet neměli rádi. Kde byl jeden, tam se nevedlo druhému. A ten, kdo se je i přesto pokoušel dát dohromady, ten se se zlou potázal! Ale to by to nebyla pořádná pohádka, aby to neskončilo dobře.

I můj pohled na problematický vztah studijních předsevzetí a počítače se nedávno dočkal šťastného zvratu - ač na happyendy v životě nevěřím a ve filmu mě vždycky hrozně naštvou. Možná že pozměním názor...

To bylo tak. Učila jsem se na zkoušku z audiovizuálních médií. Skutečně jsem se učila, neboť jsem byla doma a tam není možné celé dny sedět u počítače – a než uklízet celý dům a vařit, to už je fakt lepší učit se. Navíc jsem se zkoušky docela bála. Počítači jsem však neodolala, zapnut stál na stole a já ležela v lejstrech s poznámkami na zemi a čmárala do nich zvýrazňovačem. Čas od času mi zavřískalo ICQ – spolužačka se taktéž učila a když narazila na něco nesrozumitelného, neváhala se optat. A za chvíli jsem se zase ptala já jí. Jednou ty mně, podruhé já tobě, a společně vyřešíme každý problém! Ale nemyslete si, že jsme plkaly o blbostech. Věcná, stručná debata: otázka – odpověď – díky. A dost.

Jenže pak, najednou, vlastně ani nevím, se to stalo... Přišel večer a já si stáhla notebook na zem k poznámkám. Ale tentokrát jsem nezačala šmejdit po internetu, nýbrž se mezi mnou a spolužačkou rozjela živá debata na onom tolikrát proklínaném ICQ. A trvala asi čtyři hodiny. Pro představu uvádím zcela autentický a plynulý útržek našeho rozhovoru:

Y (10:51 PM) : hele, jak je to s tím ok3? vysílá od 1990, v r. 1993 pod správu čt jako čt3 a pak nic? pak dostala čt dva celoplošn
X (10:51 PM) : jooooo
Y (10:51 PM) : takže pápá.
X (10:51 PM) : komu? radě?
Y (10:52 PM) : ok3
X (10:52 PM) : jo tak, no tomu jo, ok3 pápá a udělal se z něho čt2
X (10:54 PM) : 1: zpravodajskej pořad ČRO: rozhlasové noviny, někdy v srpnu/září 1948?
Y (10:54 PM) : kde se vzalo tu se vzalo rádio echo. páč to bylo drahý, pápá, střední vlny předány čro
X (10:55 PM) : a špatně se ladilooo, plán býti konkurencí Frekvenci 1 nevyšel, echo pápáá
Y (10:55 PM) : 16,9,1945???
X (10:56 PM) : a protože jsou střední vlny ale fakt moc drahý i pro ČRo, tak se redukujou a Praha i Čro 6 se střídaj na 1 frekvecni

Tomuhle se říká e-learning hadr. Po čtyřhodinové lekci jsme měly udivující pocit, že ta ávéčka vážně umíme! Víc, než kdybychom do lejster vejraly samy několik dní. A ani to nebolelo.

Co z toho tedy vyplývá? Všecko, dokonce i ten ďábelsky svůdný počítač, internet a ICQ, se dají využít k bohulibým a přínosným účelům. Jen to někoho musí napadnout, a co hlavně, musí se chtít. Minimálně dvěma lidem. Já osobně si myslím, že nám se v budoucnu občas chtít bude. Z té zkoušky jsme totiž dostaly jedničky, já i spolužačka. A to už je určitá motivace.

I. Internet – nepřítel studijních úmyslů? Ano!

Během loňského letního zkouškového období jsem k takovému závěru došla, nikým nenucena. Hlavní vinu sice nenese internet, nýbrž moje slabá vůle, ale ani počítačová síť není bez viny. Problém je už v tom, že existuje. A způsobuje závislost. To se člověk ráno („ráno“ kolem jedenácté) na koleji vzbudí, pln dobrých předsevzetí, jak se bude celý den učit. Vyleze z postele... a ještě než pořádně rozlepí oči, natož aby se převlíkl z pyžama, navštívil koupelnu a najedl se, zapne počítač. On je tak hezky po ruce... tak se mrkneme, jestli nám někdo nenapsal – zjištění, že na nás někdo pamatoval (byť by to byla jen městská knihovna, vymáhající nevrácené knihy a pokutu) je takhle po ránu příjemné.

Zapnete počítač, mrknete se na mail... přečtete aktuální zprávy (musíte přece být v obraze!)... prohlédnete nesčetné diskuse, co je kde nového... případně se neudržíte a vlezete na chat, to v případě, že objeví někdo známý a vy máte chuť s ním prohodit pár slov. ICQ, toho prokletého časožrouta, ani nezmiňuji, ten se obvykle nastartuje sám se zapnutím počítače.

No a dál to určitě znáte sami. Máte pocit, že jste ještě nic neudělali, ale v žaludku vám začne podezřele kručet a když si konečně od počítače odskočíte do té koupelny, spoluobyvatelé kolejí na vás koukají krajně podezíravě. Bodejť by ne, když jsou tři odpoledne a vy se tu producírujete v pyžamu, nečesaní nemytí.

K učení se, když to dobře jde, dokopete pozdě odpoledne. Ale jste jaksi unavení, protože jste se pořádně nenajedli, nevystrčili jste nos z kolejí... a ani čučení do monitoru na svěžesti nepřidá. Tudíž vám učivo neleze do hlavy tak, jak byste si představovali. Radši to zabalíte... a vrátíte se k počítači. To už se objevují výčitky svědomí (sakra, nechtěla já jsem se učit?), a tak kolem půlnoci kamaráda kompíka vypnete a jdete spát. Se skálopevným přesvědčením, že zítra to bude jinak.

Jenže jinak to nebude. To byste ten počítač museli vyhodit z okna. Nebo aspoň síťový kabel. Anebo ho aspoň nechat doma, případně svěřit odpovědné osobě, která nedá na vaše naléhání a za nic na světě vám ho nevrátí, než skončí zkouškové. Jenže tohle nikdy neuděláte! Vždyť ten internet potřebujete! Musíte si stáhnout zápisky spolužáků, aby bylo z čeho se učit, v diskusi zjistit, co bylo v té či oné zkoušce, případně ujasnit nesrovnalosti či zaplnit bílá místa ve studijních materiálech. U toho se v dnešní době zkrátka bez internetu neobejdete.

Takže... co vám zbývá? Spoléhat na pud sebezáchovy, že ve chvíli, kdy nebude zbytí, se na to učení přece jen vrhnete. (U mě to tak vždy zatím bylo.) Anebo masochisticky doufat, že se vám váš laxní přístup ke studiu konečně vymstí, vy u zkoušky vyhoříte... a poučíte se a příště necháte ten prokletý vynález vypnutý. Jenže... to pak ráno vstanete a přistihnete se, jak toužebně hledíte z okna, jak je tam dneska krásně... nebo neodoláte knize (samozřejmě beletrii), ležící na poličce... případně se pustíte do megaúklidu, který jste celý akademický rok zanedbávali a ani vám to nevadilo... nebo nedokážete odmítnout kamaráda, co chce zajít na jedno... nebo... Těch lákadel, vábících ubohého studenta, je tolik! A kdo jim má odolat. Tak že by ten problém nakonec nebyl v počítači a internetu?

Blog jako neviditelný partner

Zamýšlel jsem se nad tím, proč dnes vlastně lidé zakládají blogy? Například u některých politiků či lidí, kteří jsou tzv. "mediálně známí" to chápu. Potřebují přesvědčit co nejvíce lidí pro své názory a jelikož internet je dnes již zcela běžným a dostupným médiem pro každého (stejně jako noviny), tito lidé neváhají a plnoprávně toto médium využívají. Prostřednictvím blogů sdělují své názory a myšlenky veřejnosti, která si ráda (někdy) jejich názory vyslechne. Důležitá je také interaktivita internetu, kdy lidé mohou okamžitě na publikované příspěvky reagovat (u novin to jde dost těžko).
Co však sledují blogy, které jsou zakládány "běžnými občany" (rozuměj "mediálně neznámí). Opravdu lidé tyto blogy čtou? Jasně, každý má právo založit si svůj blog a na něj psát v podstatě o všem a cokoliv, co se mu zrovna urodí v hlavě. Nemá však nikde zaručeno (to však nemá ani ten mediálný známý člověk), že si lidé jeho názor opravdu přečtou. Při čtení některých blogů ve mně opravdu vyvstává myšlenka, zda lidé, kteří takový blog vedou a pravidelně na něj přispívají, si prostě chtějí jen ulevit a své myšlenky vyventilovat "ven". Mají na to samozřejmě právo. Příjde mi však, že tito lidé prostě nemají partnera (posluchače), který by je byl ochoten vyslechnout, proto své (s prominutím) žvásty "hodí" na net a on už si to někdo přečte. Možná, že jsem do dneška nepochopil pravý smysl (některých) blogů ale některé mi připadají opravdu zbytečné. Moje svaté právo však je tyto blogy nečíst, zato jsem vděčný.

Deník šíleného Brudra

Pokud jste politický nadšenec holdující ironii, sarkasmu, glosám a nebo si jen tak rád v hospůdce i mimo ni rýpnete do posledních kousků těch, co nám vládnou, možná vás zaujme tato stránka. Brudrovo blog s podtitulem Události šíleného ševce sleduje současnou politickou scénu. Autor zde odlehčeně bilancuje potyčky šéfů jednotlivých stran, snaží se poukázat na pozadí sporů, trable oficiální i ty osobní.

Ke každému příspěvku je možnost přidat svůj komentář a trochu si s Brudrem popolemizovat. Z publikovaných názorů lze poměrně snadně odtušit, jaká skupina lidí tento blog sleduje a pravidelně navštěvuje. Většinou jde o více či méně slušné argumenty cílené proti představitelům politických stran - nejčastěji je přetřásán šéf nejsilnější opoziční strany Jiří Paroubek. Výpady jsou někdy opodstatněné, jindy plynou z holého přesvědčení a nesympatií - prostě jako na všech ostatních blozích, diskusních fórech a podobných serverech.

Pokud budete slovně vyčerpáni, dává vám švec ještě jednu šanci - prostor pro vyjádření názoru pomocí jednoho pohybu myší. Pod články je totiž umístěna anketa čekající právě na váš klik.

¡Bienvenidos!

Coby milovník všeho hispánského jsem zveřejnění svého příspěvku stále odkládala na hasta mañana, následně i na později. Přesto jsem občas bezcílně brouzdala po netu a přemýšlela o tom, k čemu by mi ony blogy měly být užitečné. Když pominu zpestřování mé mediální (ne)gramotnosti čtením příspěvků bloggerů reagujících na aktuální dění a audiovizuální hltání www.youtube.com, vychází mi jako další vítěz tzv. cojsemvidělzažilpoznaltamvenku blogy. Jako člověk lačný po neustálém opouštění rodné hroudy jsem se vrhla na občas poučné i zajímavé, občas naprosto neužitečné až trapné texty lidí, kteří mají co dočinění s cizími zeměmi respektive se Španělskem, kterému jsem už dávno propadla a hodlám tam delší dobu zakotvit. Ty nepraktičtější informace ze života, které se vám jako dobrodružnému studentovi budou hodit, tj. vše od zkušeností s ubytováním a školou až po noční život a záchodovou etiketu najdete na velkém možství blogů, namátkou http://valencia.bloguje.cz (studenti Erasmu z ČVUT). Tagy jako španělsko, andalusie či corrida se vám budou hodit na www.jagg.cz. Pokud hledáte informace od A do Z včetně geografických údajů, malého slovníčku či místních receptů, mrkněte na www.kareldekar.com nebo www.spanelsko.info. Některé cestovatelské blogy jsou zaměřené spíše na fotografie, např. http://spanelsko.hu.cz/barcelona.htm. Fotogalerii má i jakýsi mladík na http://www.pgsql.cz/index.php/Santiago, který si střihnul starodávnou poutní cestu do Santiaga de Compostela už z Prahy, což je dost husarský kousek vzhledem k tomu, že se novodobí poutníci zapotí i při klasické, několikasetkilometrové trase.
A pokud už máte dostatečné jazykové znalosti, doporučuji třeba www.kotrla.com, což je rozcestník španělských literárních weblogů.
Labužníci hispánské kultury nechť navštíví český portál psaný ve španělštině na www.tierra.web3.cz
¡Hasta pronto España!

Každé město by mělo mít svého bloggera

Blog autora, jemuž vypravěčský talent není cizí, vtipně píše o svých bláznivých příhodách a jenž své texty ozvláštňuje ostravským dialektem, takový je populární internetový deník Ostravaka Ostravského. Deník Ostravaka se stal nejprodávanější publikací loňského roku a kromě televizního zpracování získal nedávno i divadelní podobu (v režii Radovana Lipuse).

Mohl by mít tento fenomén konkurenta? Časem možná ano.

Celkem úspěšně se o to pokouší Deník Brňáka psaný v „brněnštině“ neboli „hantecu“. Autor, který stejně jako Ostravak zůstává prozatím v anonymitě, začal psát svůj blog v lednu 2006 (Ostravak v prosinci 2004). Na první pohled by se zdálo, že brněnský deník parafrázuje ten ostravský.

Na rozdíl od blogu Ostravaka, který čtivou formou popisuje své všední i nevšední zážitky a názory, Brňák vtipně (sice o trošku méně než Ostravak, ale není všem dnům konec) glosuje o aktuálním dění týkající se bezprostředně moravské metropole (např. Otevřené dopis prezidentům!). Pokud chcete hodit čučku na stránky Deníku Brňáka, řachněte sem!

Ostrava a Brno už mají své bloggery, je teď řada na nějakém neznámém Pražákovi? Ačkoli „pražština“ nemá takové kouzlo jako „ostravština“ nebo „hantec“, vtipné reakce na každodenní dění v Praze by si jistě získaly své příznivce. Třeba za rok bude bloguje.cz hostovat další weblog – www.prazak.bloguje.cz. No, uvidíme.

Příspěvek Barbory Kabátové

Pomůže nová meřící technologie ReMark zastavit pokles sledovanosti televizí?

Společnosti Mediaresearch a Elvia v průběhu května nastartovaly v Praze experiment s novou průzkumnou metodou sledovanosti televizí a poslechovosti rádií. Doposud se počet lidí sledující jeden pořad dal vysledovat pouze v rámci domácího lenošení před obrazovkou proslulými peoplemetry, výsledky však nepodávaly skutečný obraz reality, protože mnoho lidí nesleduje televizní pořady jen doma, ale i v restauracích. Také s doprovodem rádia si nevyzpěvuje jen při úklidu, ale převážně v autě na cestě do práce.
Nová převratná měřící technologie ReMark – tedy krabička o rozměrech 65x50x15 mm vážící 150 gramů- byla vyvinuta v České republice a sbírá data na základě identifikace speciální neslyšitelné značky umístěné ve zvukové stopě sledovaného média, které tak muselo tuto identifikační značku do svého vysílání umístit. Přenos dat je pak možný přes technologii GSM.
Do pilotního projektu se zapojily všechny programy České televize, televize Nova a televize Prima. Z rozhlasových stanic projevilo o projekt zájem například rádio Blaník a rádio Fajn, větší rádia jako Frekvence 1 a Evropa 2 se odmíla z důvodu vysokých nákladů zkoušky účastnit.
Nové měřící zařízení testovalo 600 dobrovolníků nad patnáct let, prioritou bylo otestovat jak technickou funkčnost zařízení, tak i metodologii sběru dat. Přístroj totiž kontroluje testovaného dobrovolníka pomocí pohybového čidla, takže dokonce rozpozná, že se člověk nachází v budově nebo venku. Odborníci tak dostanou do rukou mnohem přesnější data než doposud.
Výsledky výzkumu budou výhodou pro veškerá média, protože díky nim budou moci lépe poznat návyky svých diváků a směřovat pořady s větší přesností na svou cílovou skupinu. To možná pomůže zastavit celkový pokles sledovanosti televizí v České republice. Ta v porovnání let 2005/2006 klesla o pět procent a v porovnání let 2006/2007 dokonce o dvanáct procent. Důvodem pro tento vývoj jsou především nové zdroje informací a zábavy (tedy internet), ale také měnící se životní styl českých občanů. Kromě toho televizní stanice nabízejí stále stejný program, který už i přes velkou sledovanost začínají pomalu ale jistě nudit i ty nejotrlejší diváky Letiští, Ordinací a Křehkých vztahů.

Put your face on the wall

„Hoď mi to na „fejsu“ na wall!“ Tahle věta vyvolá u většiny lidí poměrně logickou reakci v podobě otázky: „kam, prosím?“ Vzhledem k tomu, že nejsem z těch, co dennodenně sjíždějí několik oblíbených blogů, a už vůbec ne z těch, kteří by si blog sami psali, moje reakce byla stejná.

Facebook ale není klasický blog. Je to spíše místo, kde se potkáváte s přáteli, se známými nebo zde poznáte lidi, se kterými máte něco společného. Slouží k tomu funkce skupin (Groups), mezi kterými můžete najít bývalé spolužáky, současné kolegy z práce, z různých zájmových organizací a nebo můžete vstoupit do skupin typu Abolish mondays, Addicted to chocolate nebo třeba bouřlivě diskutovat o pokračování Harryho Pottera, pokud se vám tedy chce.

Na Facebooku můžete publikovat vaše články. Buď je můžete zviditelnit jen pro vaše přátele, nebo je vykřičet mezi tisíce lidí z celého světa. Je tu spousta místa na sdílení fotek, jejich komentování, přiřazování kontaktů k fotografiím (Tagging), zveřejnění videa, dokumentů... Nechybí zde ani interní pošta a milou vychytávkou je funkce wall. Každý registrovaný uživatel má svůj profil, je samozřejmě na něm, jaké informace do něj umístí, ale automaticky se mu vytváří „wall“. Na ni se píše vše, co jste poslední dobou na facebooku učinili - v podstatě takový výpis z rejstříku :). Je tam upozornění, koho jste v poslední době zařadili mezi své přátele, komentáře ostatních k vaším fotografiím a na tyto „zdi“ si vzájemně můžete psát vzkazy s ostatními uživateli tak, že je uvidí úplně všichni.

Asi nejprapodivnější funkcí facu je „Poke.“ Ráda bych vám to přeložila, ale strkání, pošťuchování i hrabání zní poněkud divně, a tak si to asi radši zkuste sami. Don’t hesitate and put your face on the wall.

Je libo trochu nostalgie?

Určitě se vám už na této škole dostaly do ruky staré noviny. Je to zvláštní pocit. Vidět na zažloutlých stranách informace o něčem, co bylo před několika desítkami let aktuální.
Chcete něco podobného zažít s internetem? Je možná absurdní dávat internet do kontextu s nostalgií. Přeci jen internet jako médium září sotva něco málo přes deset. Na druhou stranu, všichni víme, jak komické je ze současného pohledu srovnání prvních televizí, mobilních telefonů nebo luxů s dnešními extramoderními technickými výtvory.
A stejně šokující pro vás možná bude zhlédnout praotce dnešního nejnavštěvovanějšího internetového portálu v České rupublice www.seznam.cz. Nebo vás třeba bude zajímat, jak z počátku vypadal nám moc dobře známý www.mediar.cz. Staré verze těchto internetových stránek a miliony dalších můžete objevit na www.archive.org. Zadejte adresu jakou chcete, kliknětě na "TAKE ME BACK" a budete se divit...

Neseriózně na seriózním serveru, i takové jsou některé české blogy

Nejsem bloger nebo spíše blogerka a rozhodně se jí nehodlám stát. (I když tímto příspěvkem jsem částečně přinucena toto své předsevzetí porušit. Ale opravdu se jedná o výjimku.) Asi mnohé napadne otázka: Proč se blogování tak brání? Odpovím trochu zdlouhavěji.
Na jedné z přednášek Miloše Čermáka jsme se dozvěděli, že blogování se stalo mezi lidmi populární proto, že naplňuje jejich touhu vyjádřit názor, být slyšen a slyšet protinázor druhých. Když se někomu chce sepisovat svůj názor, někdy velmi obsáhle, a očekává, že bude slyšen a je ochoten přijmout protinázor, tak proč ne. Já raději ventiluji své názory mezi známými a někdy i neznámými lidmi osobně, ale uznávám, že jiným může spíše vyhovovat psaná forma.
Když se ale člověk podívá na některé současné české blogy, kterých existuje obrovská řada, mnohdy zjišťuje, že se ani tak nejedná o vyjadřování nějakých názorů, ale prostě o to vyjadřování. Když si v Googlu zadáte heslo „blog“ a zobrazíte si hned první blog, který se vám nabídne nazvaný Blog Caramelky (http://sweetcaramelka.sblog.cz), máte příklad jako z učebnice. A podobných blogů nalezneme ještě celou řadu. Ano, člověk se potřebuje pobavit a odreagovat. V takových případech si ale říkám: ještě že se to objevuje jen na internetu. Kdyby totiž takové věci měly vycházet v tištěné podobě, byla by to škoda papíru.
Na druhou stranu ale existují i odborně zaměřené blogy, na kterých jejich autoři prezentují jednak své názory, ale také své poznatky a zkušenosti s určitými jevy. Za mnohé zástupce například Blog počítačového nadšence (http://blog.macich.net/), na kterém nalezneme odborné příspěvky z oblasti počítačů a výpočetní techniky, ale také názory autora na politické dění, sport a podobně. V těchto blozích vidím asi největší smysl a takové blogy mají podle mého názoru i přínos pro jejich čtenáře. Ovšem jejich nevýhodou je, že jsou určeny pouze pro určitý omezený okruh zájemců (a v případě počítačů a IT mezi ně bohužel nebo možná bohudík nepatřím).
Rozdělit blogy typologicky by byl asi náročný úkol a hlavně by byla asi obrovská řada hledisek, podle kterých by se daly blogy členit. Například v uvedených případech se jednalo o blogy zakládané spíše jednotlivci. V České republice, přesněji na českém internetu, nalezneme ale také druhou velkou skupinu. Jsou jí blogy internetových serverů. Velmi často zakládají blogy zpravodajské servery. V jejich případě může mnohé, stejně jako mě, napadnout, že budou mít nejspíš vyšší úroveň, především co se týká zpracovaných témat, než například zmíněný Blog Caramelky (aniž bych se chtěla jejich autorů jakkoliv dotknout). Řeknete si, že když tyto servery podávají informace o aktuálním dění, tak jejich blogeři budou reagovat právě na toto dění. Někdy ano, často ne. Typickou ukázkou je blog serveru lidovky.cz (http://bigbloger.lidovky.cz/). Velká část příspěvků na něm publikovaných se k aktuálnímu dění v Česku a ve světě vůbec nevztahuje. Podle mého názoru pak takovéto příspěvky snižují vážnost a reputaci daného zpravodajského serveru. Nevím, jak většina z vás, ale když jsem si přečetla na tomto blogu příspěvek nazvaný „Sušárna penisů“ (http://grey.bigbloger.lidovky.cz/c/3405/Susarna-penisu.html), který se zcela evidentně k žádné aktuální zprávě nevztahoval, začala jsem uvažovat, jakýže to server si zrovna prohlížím. Je ovšem otázka, do jaké míry jsou servery zodpovědné za příspěvky publikované na jejich blozích?
Ale nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Například blog serveru ihned.cz je zcela zaměřen pouze na reakce na aktuální události. Je to nejspíš dáno především tím, že se jedná o redakční blog, na který píší redaktoři Hospodářských novin a ihned.cz.
O českých blozích by se dalo hovořit ještě dlouhou dobu, především proto, že je jich obrovská spousta. Jsou blogy známé, jako je už téměř legendární Blog Ostravaka, celá řada blogů téměř neznámých, blogy běžných občanů nebo blogy známých osobností. Poslední skupinu naleznou zájemci nejlépe na serveru aktualne.cz. Tam si mohou vybrat například blogy herců, zpěváků a dalších umělců, ale také například politiků.

Umělecbloguje.cz

Blogy, na nichž publikují umělci, by se daly rozdělit do dvou skupin – první z nich jsou blogy, jejichž autor otevřeně přiznává svou totožnost, publikuje tedy sám za sebe jako více či méně známá osobnost. Druhou skupinou by byly blogy, které jejich autoři píší, ale pod jinou identitou – vydávají se za někoho jiného a výsledkem je svého druhu umělecké dílo.
Nejznámějším představitelem druhé skupiny v České republice byl blog Ostravaka, o jehož původci se dlouho diskutovalo, padaly různé teorie o tom, kdo blog píše, zpravidla se argumentovalo vytříbeností textů z hlediska metafor, formou, kterou mnozí považovali za dokonale vystavěný fejeton a podobně. Ačkoli vyšlo několik knih Deníku Ostravaka, na křtech se potloukal podezřelý Jarek Nohavica a další, identita Ostravaka zůstala skryta. Přestože už Ostravak na blogu nepublikuje, je stále funkční a jeho archiv stále čtený.
Ve světě proběhl podobný kousek s blogem Lonelygirl15, zde se jednalo o zinscenovaný videoblog – ukázalo se, že „osamělá 15“ je ve skutečnosti herečka a její videoblog není žádný amatérský pokus, nýbrž umělecký záměr začínajících filmařů. Narozdíl od Ostravaka se ale autoři k „podvodu“ otevřeně přihlásili.

Blogové sekce existují téměř na všech výrazných českých zpravodajských serverech. Nejsou žádnou novinkou (na Slovensku má sme.cz nejlepší příspěvky v blozích dokonce honorované – každý týden se vyhodnocují nejlepší a dostanou 400 Sk). Takovou sekci mají lidovky.cz, novinky.cz a další. Server aktualne.cz nabídl, aby nalákal nové blogery i čtenáře, různým známým osobnostem možnost vést si blog na jejich stránkách. Aktuálně vsadilo spíše na politiky a sportovce, ale najdeme zde i blogy např. Tomáše Hanáka, Alice Nellis nebo Heleny Třeštíkové. Umělci nejsou v blogování ani zdaleka tak pilní jako politici. Blogům zde vládnou David Rath, Bohuslav Sobotka, Mirek Topolánek a podobně.
Režisérka Alice Nellis publikovala na svém blogu jen tři příspěvky. Nejen tím se její blog se vymyká blogovému průměru – vše, co napíše, je velmi dlouhé, píše otevřeně a pod články jsou převážně pochvalné a souhlasné reakce. Zneužití blogu aneb inspirace z 8. 4. 2007 dokonce vyvolalo u čtenářů v komentářích spontánní potřebu podělit se s ostatními o své oblíbené knihy, filmy a hudbu.
Herec Tomáš Hanák sice psal v prvním postu o svém nadšení pro blogování, ale prvním článkem také skončil.
Režisérka Helena Třeštíková publikuje zhruba jednou za tři týdny. Píše o konkrétních událostech, které ji poslední dobou potkaly, nebo také reaguje na diskusi, která se rozpoutala pod jedním z jejích příspěvků. Stejně jako Alice Nellis píše v prvním postu o své zkušenosti s psaním deníků.
Pavlína Filipovská, herečka, publikovala také jen několik málo příspěvků. Byly krátké, nebyly moc osobní, spíše si v nich posteskla nad nějakým aktuálním problémem – nad úrovní politiků, nad kácením stromů apod.
Michal Pavlíček je sice na Aktuálně zaregistrovaný, ale nepublikoval ještě nic.
Pro Respekt píše blog Jiří David. Píše obvykle o tom, co mu vadí. Například vyděračství taneční soutěže na Nově nebo neprofesionálnost firmy, u níž si cosi objednal a nedodala to. Dále píše o svých názorech na umění nebo láká na 3. pražské bienále. Ze všech zmíněných blogerů-umělců je Jiří David nejpilnější a píše nejen o umění, ale i o všednodenních problémech.
Blogy na osobnostním základě se začínají prosazovat kromě elektronických verzí periodik i jinde. Např. rádio Frekvence 1 má blogovou sekci, píší do ní např. Laďka Něrgešová nebo Jitka Asterová, což jsou sice herečky, tedy by se daly mezi blogující umělce zařadit, ale jejich příspěvky jsou stručné a mnoho z nich je napsáno ve stylu „dnes jsem se nechala ostříhat“.
Jaromír Nohavica má na svých stránkách „písničkový blog“. Ten obsahuje pět písniček složených k aktuálním tématům, nejznámější z nich byla Ladovská zima, tady se o žádné pravidelnosti mluvit nedá.
Blogování umělců v Čechách není zatím příliš rozšířené. Aktualne.cz mělo sice dobrý nápad, ale prakticky žádnou motivaci pro zúčastněné. Umělce převálcovali politici, kteří píší podstatně ochotněji.
Čtenářsky jsou blogy na aktualne.cz celkově úspěšné. I’m a blogger Tomáše Hanáka si přečetlo třináct tisíc lidí. Naproti tomu téměř legendární O novinářích – a taky trochu o mně Mirka Topolánka, kde píše o svém prostředníčku pro Kalouska, četlo více než dvacet osm tisíc lidí.
Méně známý Jiří David má maximální počet přečtení kolem osmi set třiceti. Podobně zmíněná Pavlína Filipovská (800), Helena Třeštíková má přes 1500 a Alice Nellis se dostala přes 4500 čtenářů. Pro ilustraci blog Ostravaka navštíví týdně více než sedm a půl tisíce lidí – i přesto, že je neaktivní.
Zobecňovat, proč jsou čtenáři ochotni věnovat čas čtení blogů umělců příliš nejde. Každý blog je jiný, čtenost záleží na oblíbenosti autora, také na způsobu psaní. Lze říct, že čím osobnější jsou zápisky, tím je blog čtenářsky atraktivnější. Celkově u umělců zatím nad blogy vítězí osobní stránky, ačkoli se tyto dva způsoby prezentace mohou prolínat. Např. spisovatel Miloš Urban má na svých stránkách sekci novinek, kde převážně píše o tom, kde má autorská čtení, on-line chaty apod., ale když má potřebu se k něčemu vyjádřit, využije k tomu tento prostor.

Blog jednoho batolete

Přemýšlela jsem, o jaký blog se tu s vámi podělím. Propagovat ten vlastní by bylo poněkud trapné, spolužákův bych mohla zpropagovat špatně, Nová média propagaci nepotřebují... a jiné vlastně pravidelně nenavštěvuji. Pročítání blogů se zkrátka mou oblíbenou kratochvílí nestalo, nemám dostatek času a trpělivosti prokousávat se záplavami blogýsků těch supr hustejch teenagerů a jiných grafomanů, abych nakonec objevila perlu v podobě něčeho, co se dá číst a kam se dá s chutí vracet...

Zachránila mě náhoda. Nevím přesně, jaký zbloudilý odkaz mě to tam hodil, ale jednoho nedávného večera jsem se dostala na tento blog. Z hlavičky na mě vykoukla fotka rozpustilého dítka s hrabičkami - proklikala jsem se do deníčku jednoho batolete. A nedělejte, že nevíte, o čem mluvím - vám pečlivá maminka v útlém dětství nepsala deníček, do něhož zapisovala vaše pokroky ve vývoji a příhody ze života? (Mně tedy ano, a přiznám se, že si v něm dodnes občas ráda počtu a jsem hrdá sama na sebe, jaké jsem to byla šikovné a vynalézavé dítko :o) Nu a svět jde kupředu, dnešní rodič už tedy nepíše záznamy do knížečky, nýbrž na blog. Hlavní účel to splní stejně jako papírový deníček - pokud nedojde k havárii serveru, budou prckovy zážitky uchovány podobně jako na papíře a jednou se jejich čtením bude moci kochat on sám, případně zbytek rodiny. Zatím se kochají alespoň příbuzní, kteří si mohou počíst, co ten jejich mrňous zase zažil. To splňuje základní, mnohdy však nenaplněný předpoklad smysluplné existence blogu - aby ho vůbec někdo četl a někoho to zajímalo...

Na takovýhle deníček jsem tedy narazila. Povedený, na pohled oku lahodící design splnil hlavní účel - neodradil mě od dalšího zkoumání. Víceméně ze slušnosti jsem klikla na pár článků... a s překvapivou chutí jsem se začetla do příhod asi dvouletého prcka, líčených z jeho dětského po(d)hledu. Příhody jsou to každodenní a banální, jsou však podány s kouzelným nadhledem a humorem. Klobouk dolů před autory blogu, pravděpodobně rodiči onoho dítka... Dohromady to vytváří okouzlující čtivou směsici, která navodila dobrou náladu a dokonce i mně - která chovám k malým dětem instinktivní, zatraceně velký odstup. Nepodezírejte mě tedy, že se rozplývám nad deníčkem jednoho batolete jen proto, že je to ťuťu ňuňu sladký mimino. Ale co vám budu povídat, zkuste se mrknout sami. A nelžete, že vám alespoň chvílemi nepřeběhl po tváři úsměv...

Blogy nejsou jen pro grafomany

Na internetu se kromě klasických textových blogů objevují i blogy netextové. Takže uživatelé se mohou na webu setkat s fotoblogy (neboli flogy), moblogy (blogy pro okamžité publikování fotografií pořízených mobilním telefonem nebo komunikátorem), video blogy (nebo zkráceně vlogy), nebo třeba s blogy zaměřenými na výtvarné umění.

Kdo chce na internetu publikovat fotografie, může vybírat z celé řady různých možností. Jednou z nich je publikování prostřednictvím on-line galerie. Asi nejznámější je on-line galerie Flickr, která spadá pod křídla Yahoo!. Konkurenci pro Flickr představuje například služba Googlu - Picasa Web Albums. Jedná se stejně jako v případě Flickru o veřejné internetové fotoalbum, kde mohou uživatelé vystavovat fotografie, a sdílet je tak s ostatními. Obě galerie umožňují snadné řazení snímků do blogů.

Flogovat se ale samozřejmě dá i bez využití těchto internetových gigantů. Pokud se budeme pohybovat v českém prostředí, zajímavé jsou fotoblogy http://photoblog.czweb.org/pixelpost/, http://www.vrany.info/fotky.php, http://www.seyhello.com/, http://www.minimag.cz/dupe/, http://photoblog.entity.cz/thumbnails.php, http://fotoblog.clovicek.net/. Jedná se o flogy nadšených fotografů – amatérů a hlavní roli tu mají samozřejmě fotografie. Ty jsou doplněné názvem, v některých případech autor připojil i technické údaje. Ze zahraničních flogů stojí za pozornost http://www.stuckincustoms.com/, http://wvs.topleftpixel.com/ nebo http://www.digital-photography-school.com/blog/ (spíš než k "pokoukání" slouží k načerpání chytrých rad a návodů, jak udělat pěknou fotografii).

Výtvarným umění se zabývá minimální počet českých blogů. Jediný výtvarný blog, na který bez problémů najdete odkaz, je http://www.art.estranky.cz/ (už tu o něm psala Lenka Veselá). Při trpělivějším a pečlivějším pátrání můžete narazit na http://smrt.ka.sblog.cz/. Pokud se spokojíme s tím, že jinak "nevýtvarný" blog bude mít alespoň samostatnou rubriku o výtvarném umění, můžeme sem zařadit http://hanci.blog.cz/0705. V cizině už je situace daleko příznivější, zahraničních výtvarných blogů je víc a také mají profesionálnější úroveň. Namátkou vybírám http://fallonandrosof.blogspot.com/, http://www.artnewsblog.com/, http://www.the-art-blog.blogspot.com/, http://blog.absolutearts.com/ nebo http://blog-art.com/.

Video blogy či zkráceně vlogy představují podle některých odborníků celé nové médium. Distribuce videa přes internet se v současnosti rozvíjí závratnou rychlostí. Tvorba videonahrávek, které vznikají díky videokamerám, mobilním telefonům, digitálním fotoaparátům, anebo počítačovým animacím, je momentálně jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších typů zábavy. Najít zajímavé vlogy nedá příliš mnoho práce: proklikat se k nim můžete přes několik katalogů video blogů, jako jsou Vlogdir (vlogdir.com) nebo mapa vlogů (community.vlogmap.org).

Kromě těchto stránek existují obří a ne vždy zcela přehledné servery shromažďující videa nejrůznějšího typu a kvality, jako je vůbec nejznámější YouTube (youtube.com) nebo třeba GoogleVideo (video.google.com). (Mimochodem – od září 2006 je vlastníkem YouTube také Google...) Vaše video prezentované na YouTube mohou během několika dnů zhlédnout statisíce lidí. Fenomén tzv. amatérské tvorby, která je přitom někdy formálně i obsahově svobodnější, originálnější, a tedy nakonec i z uměleckého hlediska vydařenější než ta tzv. profesionální, tím získává zcela nové rozměry. Přesto nad uměleckou hodnotou snímků prezentovaných třeba právě na YouTube převažuje většinou sociální a zábavní funkce.

Na vzrůstající oblibě video služeb se shodují i odborníci. Jejich předpovědi na téma, co přinese letošní rok internetu, to jenom potvrzují. Např. Jiří Hlavenka, podnikatel a novinář, říká: "...Podnikatelsky zatím téměř nevýznamné, ale o to více vzrušující dění se odehrává na Internetu v 'sociálně-interaktivní' (promiňte tuto náhradní nálepku) oblasti - mám na mysli služby jako je YouTube či Flickr, socioware sítě, fenomén blogování apod. Zde se dějí a budou i v příštích letech dít ty nejzajímavější věci na Internetu vůbec." Generální ředitel Centrum.cz Ondřej Tomek tvrdí: "Nejdůležitějších událostí pro český Internet bude několik. Z hlediska obsahu to bude určitě nástup videa a televize na Internetu ve všech možných variantách. V tomto ohledu bude určitě více než dosud slyšet také o Centru. Video a další na připojení náročnější technologie budou mít lepší půdu mezi uživateli díky dalšímu rozšiřování vysokorychlostního připojení. Bude se zvyšovat i reálná rychlost připojení. Lidé tak budou mít větší možnosti a díky novému obsahu i motivaci na Internetu video sledovat..."

Vše, co potřebuji ke složení zkoušky, je internet?

Tak jsem se zase jednou učila na zkoušku. Okruhy otázek jsem našla na internetu (sylaby v Tajemníkovi), poznámky z přednášek jsem našla na internetu (na společném mailu), případné nejasnosti a informace navíc - od různých zákonů po odborné články - jsem vyhledala na internetu (Google apod.).
Díky počítači s připojením na internet jsem v průběhu přípravy nemusela sáhnout po jediném tištěném prameni, knize či skriptech. Nemusela jsem v podstatě použít ani poznámky, horečně zapisované v průběhu celého semestru při přednáškách.
Je to zvláštní, jak moc se některé studijní postupy změnily. Před pěti lety, když jsem se obklopená hromadami papírů a knih připravovala k maturitě, by mě to ani nenapadlo.
Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Zřejmě někde uprostřed. Internet skutečně přispívá k větší informovanosti, materiály jsou rychle a snadno dostupné kdekoli a kdykoli. Opravdové studium ale podle mě nespočívá jen v šikovné práci s počítačem. Tak jsem se rozhodla. Až se budu učit na příští zkoušku, nechám počítač vypnutý.

Nejsem dítě, ale chci si s tebou hrát

Autorka: Katka Chvátalová

Blogy nejsou jen záležitostí dospělých. Přinejmenším existují náctiletí a mladší zakladatelé blogů i početní uživatelé oficiálních dětských blogů. Blogy určené dětěm původně zakládají dospělí, většinou pracovníci nejrůznějších domovů dětí a mládeže a podobně. Tyto blogy se v poslední době častěji než příspěvky těch, kterým jsou určeny, hemží buďto vulgárními výkřiky náhodných návštěvníků, které jsou sprosté formálně i obsahově, často se soustředí na sexuální tématiku, a potom neméně rozhněvanými komentáři rodičů, jejichž dítě je, nebo může být potenciálním návštěvníkem takové stránky. Není blog jako blog. Ty dětské (například http://detsky.blog.cz/) by měly zřejmě mírně posunutou charakteristiku obsahu i způsobu provozování. Záleží na administrátovi, jaké komentáře a příspěvky smaže a jaké nechá. Měly by takové stránky podléhat ještě jiným pravidlům nebo přímo zákonům? Když se nad tím zamyslím, internetové blogy a děti jsou z etického hlediska kombinací velmi ošemetnou. Kde jsou vůbec vymezeny bariéry volnosti a hlavní myšlenky blogu jako takového?

Buzeranti, cigoši a proradný mrchy

Na internetu se dnes můžete vyjádřit téměř ke všemu - od článku na zpravodajských serverech, přes aktivity radnic a úřadů, až po specializované diskuse k jízdním řádům vlaků. O seznamu diskusních serverů zde. Ale asi všichni víme, jakou úroveň si drží většina českých internetových diskusí zvláště na zpravodajských serverech. Novinky.cz téměř pravidelně ruší diskuse, kdykoli publikují článek o Romech, domácím násilí či homosexuálech a lesbách a kupodivu také o smrti – matky Václava Klause, generála Františka Peřiny, ale také dívky, kterou uvláčela klisna. Britské listy fórum zrušily úplně, „protože na nich docházelo především k projevům nacismu a xenofobie, nevybíravým anonymním útokům na autory i na čtenáře. Skutečná diskuse o obsahu nemohla probíhat a neprobíhala. Nemůžeme také nést právní odpovědnost za veškerý vydaný obsah, tedy i za útoky anonymů na fórech, jak ukládá tiskový zákon vydavateli. Nemáme finanční prostředky na moderování internetové diskuse, aby byla "k něčemu" - tak, jako to dělá např. BBC. A i kdybychom je měli, věděli bychom o tisíci jiných věcech, na které je použít... Zajímavé reakce čtenářů zveřejňujeme v čísle… Ale to je rozhodnutí redakce, nikoliv automatické právo každého, kdo má klávesnici.“

Idnes.cz nebo Aktuálně.cz jsou zřejmě tolerantnější, diskuse blokují výjimečněji. Pak se pod článkem o domácím násilí na Aktuálně.cz můžete dočíst od člověka s přezdívkou velhol: „Škoda rány, která padle vedle! Řezat hlava nehlava, ženský si nic jinýho nezaslouží...Jako u nás, přijdu domu z práce, profackuju starou, pak ji zmlátim za hnusný žrádlo, večer mi at chce nebo ne podrží a jdu spokojenej spát.“ Projev svobody slova nebo nezvládnutí editování diskuse?

Považuji se za zastánkyni svobody slova, ale zrušení internetových diskusí v současné podobě na zpravodajských serverech za projev proti svobodě slova nepokládám z jednoho prostého, ale zásadního důvodu, a to z důvodu anonymity. Málokdo své názory hlásá pod svým skutečným jménem a pokud by nebyl skryt v odvahu dodávající anonymitě, drtivá většina příspěvků k diskusi by vypadala jinak nebo nevznikla. Až dokáží provozovatelé diskusí ošetřit, aby přispívající lidé byli identifikovatelní, pak ať si na svoji zodpovědnost píše každý, co chce. Zrušení internetových fór se ale čtenářům a čtenářkám samozřejmě nelíbí a zpravodajské portály si to u nich zřejmě nechtějí rozházet.

Mediální servery mají sice možnost „debaty“ regulovat mazáním vulgárních či nesouvisejících příspěvků nebo jejím pozastavením, v praxi je to pro ně ale příliš drahé a náročné. Zřejmě by se muselo zřídit místo speciálního editora, který by všechny diskuse pročítal. Pro představu, k článku o blížících se bouřkách do Česka na serveru Novinky.cz se během pěti hodin objevilo 3983 příspěvků. Tímto příkladem bych také ráda popřela tezi, že čím více rozrostlá diskuse, tím závažnější téma.

Někteří novináři na diskusích oceňují zpětnou vazbu a doplnění informací, ideálně by pak šlo o pokračování článku. Jiní je také dokonce využívají jako podklady k článku, berou je za veřejné mínění, někdy příspěvek použijí jako hlas z lidu. Přiznám se, že občas při přípravě nějakého článku čtu diskuse proto, abych se naštvala, nakopla a věděla, proti čemu mám argumentovat.

Kdyby byly internetové diskuse odrazem toho, jaký český národ opravdu je, povětšinou bychom vypadali jako rasističtí šovinističtí hlupáci a hlupačky. Spíše než odrazem veřejného mínění jsou ale vylívajícím se místem specifické skupiny osob. Většina lidí prohlašuje, že diskuse nečte nebo je dokonce odrazují. Jediný argument, který zastává jejich existenci, je psychologický. Frustrovaní jedinci mají prostor k relativně neškodnému vyventilování a nejsou tak nebezpeční pro společnost. Myslím, že návštěva psychologa nebo psycholožky by byla vhodnější.

Kdy blog slouží jako zdroj, důvod k ocenění či důkaz

Autor: Vladimír Křivka

Zatímco do konce 20. století bylo slovo [blok] v prvé řadě synonymem pro jakýsi sešit kroužkové vazbě za desetikorunu, prosazuje se výraz v současnosti primárně ve zcela jiném významu. [Blok] jako literární (samozřejmě stylově nenáročná) prezentace zuřivých grafomanů na internetu. Ale i to je minulostí.

Blogy, které se původně měly podílet na definitivním pohřbení novinového produkce, naopak dnes poskytují novinářům inspiraci a slouží jim v mnoha směrech. Ať už jako zdroj informací, resp. důkaz (Mladíci si nahrávali své výtržnosti, z kvzmp.blog.cz), námět ke zprávě (Železniční klub vyhlásil anketu k jízdnímu řádu, dostupná na adrese http://jemnicka.blog.cz) či doplnění textu o citace (kapela New Order ohlásila rozpad, na svůj blog to napsal basista Peter Hook).

Agresivní nárůst termínu potvrzuje i mediální archiv společnosti Newton. Jeho záznamy říkají, že v období od 1. ledna 2000 do 1. ledna 2004 se slovo „blog“ objevilo v tuzemských denících jen ve čtrnácti případech (při statistice pouze do roku 2003 nevyjede dokonce ani jedna zmínka!).

Za rok 2005 už se výraz probil na stránky novin jednaosmdesátkrát, vloni pak mediální archiv registruje desetinásobný výskyt slova – 837 záznamů. Lze očekávat, že v nastoleném trendu budou české deníky pokračovat i letos; k dnešnímu dni použily „blog“ ve 199 případech (nutno podotknouti, že tu a tam se slovo vyskytne v jiným než námi popisovaném významu, existuje například hudební skupina Blog 27 – nejčastěji blog ovšem nahrazuje spojení webový záznam).

Hrozby, že blogy postupně nahradí tištěná média, se tak nenaplňují. Spíše naopak. Třeba v budoucnu k redaktorům, reportérům a komentátorům přibudou do redakcí i bloggeři.

K čemu ty blogy vlastně jsou?

Dodatečně umísťuji odkaz na ten „můj“ blog o Číně. A připojuji takové malé zamyšlení o smyslu blogů. Může totiž být docela zábava, když si čtete o životě gigola (pardon, společníka, jak nám to autor vysvětluje) nebo aktuální starosti puberťačky, ale co z toho?

O některých místech naše média zrovna moc nereferují. Možná někdy nějaká ta Cestománie a sem tam kratičká zpráva, když dojde k tsunami nebo podobné katastrofě. Ale jak tam lidé doopravdy žijí se z toho moc nedozvíme. Omezený rozsah totiž nutně vyvolá velké zkreslení, pozornost se zaměří jen na určitý detail, ale aspoň trošku komplexní obrázek z toho získáme jen těžko.

Ale co když se objeví někdo, kdo v takové společnosti žije a prostřednictvím svého blogu nám zprostředkuje svůj prožitek. Ano, také se zaměřuje pouze na určité aspekty, ale jinak by to ani nešlo. Jenže tím, že to dělá (většinou aspoň trošku) soustavně, můžeme si pomalu skládat ty dílky do už poněkud objektivnějšího obrazu skutečnosti, teda aspoň v to doufám.

Myslím, že takových blogů, jako je tenhle, se dá najít mnohem více. Máte-li v úmyslu někam cestovat (ať už ve skutečnosti či jen svých snech) a chcete se dozvědět o té zemi a tamních obyvatelích aspoň něco dopředu, může být takový blog docela dobrým zdrojem informací. Můžete si tak třeba ušetřit různé nepříjemné situace prostě jen proto, že už je zažil někdo před vámi a vy teď víte, co máte čekat.

Jen těžko budou někdy blogy opravdu důvěryhodným zdrojem informací. Popis vlastních zážitků je už z podstaty subjektivní. Ale jsou témata, kde to zas až tolik nevadí …

Blogáda politické generality

Autor: Vladimír Křivka

Původně to měla být šance pro anonymní lidi z davu, jak vyjádřit svůj – byť třeba i minoritní – názor. Jakmile však dozrála doba (vězte, že to bylo zatraceně rychle) a všemožné blogy sklízely zasloužený čtenářský úspěch, zavětřili političtí imagemakeři nebývalý potenciál. Dnes proto není zvláštní, má-li i poslední legislativec svůj vlastní blog.

Co mají společného pánové a dámy Bendl, Bém, Bursík, Dolejš, Hybášková, Julínek, Langer, Rath, Sobotka, Škromach, Vondra, Zahradil a Zaorálek? Všichni mají blogy na zpravodajském serveru aktuálně.cz (a někteří ještě vlastní na privátní adrese).

Minulý rok vzbudil rozruch především ten na adrese paroubkuv.blog.cz, jenž byl ovšem záhy odhalen jako zdařilá imitace. Jakýsi vtipálek se odreagovává tím, že se snaží napodobit styl někdejšího premiéra a současného předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Podíváme-li se na Paroubkovu průměrnou denní mediální produkci, má se blogger-imitátor jistě co ohánět.

Jiná situace je u nynějšího premiéra. Mirek Topolánek přijal nabídku serveru aktuálně.cz, aby tam přispíval do vlastního blogu. Potud celkem dobrý nápad. Horší už je zpracování a výsledek – do dnešního dne měl Topolánek čtyři příspěvky. Počáteční texty se spíše než bloggování blížily standardní politické rétorice či dokonce již menší předvolební agitce. V prvním si předseda vlády stěžuje na chování novinářů, upozorňujíce na jím prosazovanou zásadu „jak Vy k My, tak My k Vy“. Jako hříčka, vtípek a možná i jazykolam hezké, v pozici premiéra by ovšem – nic naplat – měly platit jiné způsoby chování. Ani druhým textem se Topolánek neoprostil od politického boje a kritizuje v něm soka z největších, Jiřího Paroubka.

Politikou nezatížený příspěvek tak je až z 16. května, kdy Topolánek „bojuje za svět bez klimatických změn“. I když, i tady je třeba mít se na pozoru. Třeba se jen „prázdný a falešný Topol“ plně a upřímně obouvá do názorů pana prezidenta Klause…

Stříbrovlasý surfař (potřetí Renovica)

Termín Silver Surfer je v doslovném překladu „stříbrný surfař“ a pro lepší pochopení možná „stříbrovlasý“. Původně jméno komiksového hrdiny dnes označuje uživatele internetu v pokročilém věku. Ačkoliv dosavadní údaje o počtu starších uživatelů nejsou směrodatné, jedno je jisté – stoupá. Ve Spojených státech je Silver Surfer někdo, komu je přes šedesát let, a proto ve své práci s největší pravděpodobností neměl šanci používat internet. Existuje mnoho iniciativ za začlenění starších občanů do informační sítě a za své projekty vypracované za pomoci počítače a internetu dostávají symbolické ceny. Do projektů se zapojují i lidé, kterým táhne k osmdesátce a přesto si chtějí zajistit počítačovou gramotnost. Otázka na závěr tedy je, proč něco podobného neexistuje i v České republice.

Scambusters – jak se chránit proti podvodům (Vera Renovica)

V angličtině slovo „scam“ znamená švindl nebo podvod. Internet už máme sice doma všichni poměrně dlouho, ale některé inovace jsou i pro nás příliš inovativní. Někdo se pořád bojí nakupovat on-line, protože nechce uvádět osobní údaje ani číslo platební karty, jiní mají zase panický strach z virů. Americká organizace Scambusters se snaží internetové uživatele chránit a upozorňovat je na skutečná nebezpečí, zároveň ale vyvrací mýty a legendy týkající se virtuálního prostoru.

Na adrese www.scambusters.org se můžete registrovat a získávat bezplatné informace, popřípadě se na něco zeptat expertů. O Scambusters se v minulosti pochvalně vyjadřovaly největší americké mediální organizace jako MSNBC, CNN a zvláštní pozornost mu věnuje Wall Street Journal.

Satanův blogísek (autor: Vera Renovica)

Blogy odrážejí trendy, a satanismus se asi do kategorie trendu vejde. Pod názvem satan.blog.cz si nezkušený internetový uživatel představí fotografie mrtvých zvířat a popisy krvavých rituálů. Kromě jednoho článku, který shrnuje všeobecně známá klišé o satanistech, by se ale blog mohl jmenovat jinak. Dokonce ani v rubrikách „Satanistycký obrázky“ a „Tráva“, místo dvou převrácených křížů a materiálů glorifikujících konzumaci konopí, čtenáře zarazí gramatické chyby.

Podobných blogů je v českém internetovém prostoru celá kupa. Pozadí s potoky krve, žiletkami a převrácenými kříži anebo představiteli temného rocku, na něm textový obsah týkajícím se školy, seriálů, oblíbených kapel anebo vtipy. Téma sebevražd, depresí a instituce se přesunuly na stejnou laťku jako časopis Bravo a kravaty na děvčatech.

Pravý Blog Petra Cibulky

Na přednášce při prezentaci oblíbených blogů jsem si myslela, že nemám čím přispět, protože blogy nenavštěvuji a jsou mi cizí. Po napsání bakalářské práce je to trochu jinak. Blogy jsou mi v podstatě stále cizí, ale jeden jsem teď navštěvovala docela často. A řekla bych, že to byl jeden z těch obskurnějších. Materiál pro bakalářku jsem čerpala ze stránek politické strany Pravý Blok, jejímž lídrem je Petr Cibulka, známý popírač 17. listopadu, který má neustále v patách agenty KGB a StB. Pokud se tedy chcete dozvědět, jak to všechno v tom roce 1989 bylo, jestli existuje Bůh, kdo je kdo v seznamech spolupracovníků StB či zalistovat v archivních číslech svérázného periodika Necenzurované noviny, klikněte na http://www.cibulka.net/petr/index.php .

Role webové mutace obrázkových časopisů (typu Instinkt, Reflex…)

V dnešních podmínkách pro tištěná periodika obecně platí: ignorovat Internet rovná se sebevražda. Obrázkový týdeník jako Instinkt či Reflex obdobně nemůže vycházet pouze v tištěné podobě, a to z existenčních důvodů. Proč?

Nemusíme ani číst stohy výzkumů a esejů o dobývání mediálního trhu internetovými médii, abychom shledali, že papírové noviny a časopisy jsou ohroženy. Jejich majitelé o tom samozřejmě vědí už dlouho a pokouší vymyslet takový obranný manévr, který by přitom zachoval tištěnou podstatu. Jedním z těchto manévrů je evidentně přesun obsahu nebo jeho části na Internet. Původně neinternetová média se tak snaží porazit ta originálně internetová jejich vlastní zbraní. Nebo uhrát alespoň „plichtu“. O co se v této rovině bojuje? O příznivce, čtenáře, fanoušky, kteří v případě týdeníků typu Instinktu a Reflexu vytvářejí „skupiny oddaných“. Proto zejména tyto obrázkové týdeníky těžko mohou milým čtenářům vzkázat: máte smůlu, web neuděláme! Internetové verze Reflexu a Instinktu se narodily na začátku tohoto tisícíletí (Instinkt přišel o něco později). Boom internetové žurnalistiky tedy můžeme v těchto případech považovat za rozbušku.
Úplně jednoznačným a asi i primárním důvodem, proč internetové mutace vznikají, je prostor pro reklamu, který web poskytuje. Vedení webové sekce není zase tak personálně a ekonomicky náročné, aby příjmy z inzerce nepřevážily náklady. Na stránkách Reflexu na návštěvníka bliká hned několik políček s reklamními sděleními, Instinkt je v tomto ohledu o dost umírněnější.
Mechanizmus ekonomických zisků známe: čím větší počet přístupů, tím spokojenější inzerenti, tím plnější pokladnička. Většinovou motivaci internetových čtenářů také: čtení „zadarmo“, to je luxus, který klasické předplatné nebo stánkový prodej rozhodně nenabízí. Webové mutace tištěných médií často využívají těchto skutečností k tomu, že na webu zveřejňují jen některé příspěvky či jejich úryvky a snaží se tak čtenáře přilákat k celému číslu, tj. ke stánku nebo předplatnému. Je ale zajímavé, že zatímco například týdeník Respekt jede přesně podle tohoto principu a většinu textů zpřístupňuje pouze předplatitelům, Reflex ani Instinkt se tak nechová. Hlavně Reflex uveřejňuje v plném znění skoro všechno a dokonce vede velmi rozsáhlý veřejný archiv. V tomto ohledu je Instinkt střízlivější a vstup do archivu umožňuje pouze předplatitelům.
Odhlédneme-li od právě popsaného existenčního důvodu, zbývá nám praktická užitečnost, kterou oproti papírové formě Internet přináší. U názorových týdeníků typu Reflex nebo Instinkt se předpokládá, že jejich čtenáři nějaký názor mají. V předinternetové době se torzo jejich dopisů objevovalo v pravidelné rubrice, listárně. V tomto bodě se tištěné médium vůbec nemůže rovnat webu, který umožňuje téměř neomezené množství okamžitých reakcí ze strany kohokoliv, přičemž uveřejnění může zamezit pouze administrátor s přihlédnutím k nevhodnému obsahu příspěvku. Tímto způsobem mohou názorové časopisy vytvářet veřejná fóra, kde se utkávají jejich čtenáři. Samozřejmě úroveň debaty často sklouzává do přisprostlého hospodského tlachání (a mnohdy ještě hlouběji), které na fóru seriózního časopisu nemají co dělat. Není ovšem v silách správce webu tyto tendence uhlídat. Na tomto místě je třeba uvést, že diskuze mají smysl zejména tehdy, vztahují-li se ke konkrétnímu textu. Proto by měly následovat po každém autorském příspěvku, považuje-li autor či redakce rozpoutání diskuze za žádoucí. V tomto ohledu Reflex triumfuje a Instinkt naprosto selhává. Zatímco na www.reflex.cz si může čtenář vyměnit názory pod téměř jakýmkoli textem, Instinkt nabízí názorovou výměnu výhradně v oddělené rubrice Diskusní fórum.

Webové verze médií původně vypadaly jako děti vynucené rozumem. Nyní se zdá, že tyto děti „odrostly“ a začínají si razit vlastní cestu k průniku na mediální trh. Reflex.cz představuje jasný příklad, kam až lze v internetové mutaci zajít. Obsahově se sice týdeníky tohoto druhu neemancipovaly, to snad lze říct jen v případě Respektu, který zavedl osobní blogy; zcela určitě však získaly svébytnost a jistou nezávislost. Už nejsou pouhými stíny svých tištěných rodičů.

Amerika - země neomezených možností?

Prestižní cenu Lulu Blooker Prize, která se uděluje za knihy vzešlé z blogů, získal americký voják Colby Buzzell za své paměti z vojenské mise v Iráku (z roku 2004). Je to asi týden stará záležitost, za což se trochu omlouvám. Ale stejně mě to docela zaujalo a donutilo k zamyšlení nad aplikací principů svobody a demokracie v armádních strukturách USA. Ve stejný den totiž Pentagon zablokoval přístup na některá diskusní fóra z vojenských počítačů. Navíc neustále zpřísňuje podmínky, za kterých mohou vojáci americké armády publikovat na blozích. Každý článek musí nejdřív předložit ke schválení nadřízenému. Navíc vedení vojákům zablokovalo přístup na některé internetové stránky - např. YouTube či MySpace (viz http://novamedia2007.blogspot.com/2007/05/amerit-vojci-bez-myspace-youtube.html). Je tedy pravděpodobné, že výpověď, jakou napsal Buzzell, je jedna z posledních svého druhu. Podrobněji na http://zpravy.idnes.cz/vojak-dostal-cenu-za-popularni-blog-z-iraku-fkz-/zahranicni.asp?c=A070515_183538_zahranicni_zra.

iHNed.cz v novém kabátku

14.května v redakci zpravodajského serveru iHNed.cz bezpochyby zavládl zmatek - server postupně začal od pravého poledne přecházet na novou grafickou podobu.

Je pravdou, že server internetové mutace Hospodářských novin byl zastaralý. Musím se přiznat, že když jsem na tyto stránky poprvé najela, během několika minut jsem iHNed.cz zděšeně opustila, protože se mi z těch všech „boxíků“ a „chlívečků“ s malinkatými písmenky málem zamotala hlava. Stránka byla prostě přecpaná a do přehlednosti měla hodně daleko. Jenže já jsem to (stejně jako ostatní čtenáři iHNedu) nevzdala a za pár dní, už mi celý systém přišel navýsost logický.Články byly řazeny podle určitého klíče a člověk vždy našel to, co hledal.

A co nyní, po velké grafické revoluci? Stránky se až nápadně podobají nové hlavní stránce iDNES.cz (alias „nejdůvěryhodnějšímu zpravodajskému portálu na českém internetu“). To bych viděla jako handicap – iHNed.cz se na rozdíl od iDNESu opravdu snaží být seriózním portálem, očekávají to od něj jeho náročnější čtenáři. Tedy už tato podoba jej poněkud diskredituje. Rozhodným mínusem pak je rozvržení stránky. Předchozí verze působila sice tak trochu přeplácaně a namačkaně, ale zato jsem na obrazovce bez pohnutí myší nebo kliknutí viděla titulky všech nejdůležitějších zpráv (u některých i s až vtipně maliličkými obrázky). Co vidím nyní? Velkou fotku otvíráku s perexem a kousek fotek dalších článků (ani jejich titulky už se tam nevešly). Zatímco na staré stránce jsem hned viděla titulky aktuálních událostí, nyní musím odskákat o pár pater níže. Já osobně si vždycky myslela, že účelem těchto aktualitek je okamžité upoutání čtenářovi pozornosti, což již takhle nemohou plnit.

Jednotlivé subsites jsou na tom stejně jako mainpage – otvírák zabere skoro všechno místo a dál už se musí klikat a klikat.

Nová podoba má samozřejmě i svá pozitiva. Pro každou rubriku je nyní velice snadné vyhledat si nejdiskutovanější a nejčtenější články. Najdeme zde i redakční blog (novinka), na kterém však v současnosti šéfredaktor Daniel Dočekal pouze řeší se čtenáři záležitosti kolem nového vzhledu stránek. Postupně na novou grafiku přecházejí i další subsites serveru, tak aby působil kompaktním a moderním dojmem.

Celkově se mi zdá nová podoba stránek graficky čistější a přehlednější, ale taky trochu nudná. Upřímně řečeno, od zpravodajského serveru jako je iHNed.cz bych očekávala trochu víc originality a invence (možná by to vysvětloval inzerát, ve kterém redakce hledá nového grafika). Poslední dobou se zdá, jakoby všechny redakce vyhodili své grafiky, stáhly si někde na internetu Grafiku pro začátečníky a podle toho si všechny udělaly stránky (iDNES, Aktuálně.cz i iHNed.cz). Anebo je to prostě nová grafická móda, na kterou si musíme zvykat.

Magdalena Havlíková

Laické zamyšlení o genialitě XML

Nejsem odborník, tak mě klidně opravte.. ale snad jsem princip pochopila:)

Tak jsem dnes přemýšlela, o kolik informací svět přichází jen tím, že je nenajde? Co když je to ztráta fatální? Nepokračoval by snad vývoj všech odvětví mnohem rychleji jen díky tomu, že by neexistovaly informační bariéry?

Některé informace jsou nedostupné ze zcela prozaických důvodů – tajemství nebo utajení, zdrojové kódy softwaru jako předmět autorského zákona a tak. Potom jsou tu ale informace obecně přístupné – to ale není synonymem slova dostupné.

Internet sice může obsahovat „nekonečné“ množství informací, moje babička je tam ale nikdy nenajde, protože neovládá počítač – médium, které nám internet zpřístupňuje. U mojí babičky jde o bariéru v podstatě nepřekonatelnou, protože ve svých sedmdesáti letech už se počítač ovládat naučí jen stěží.

Zkusím se zaměřit na bariéry, které jsou překonatelné.

Představuji si internetový vyhledávač, do jehož políčka zadám „zverimex Praha 8“. Ideálně bych doufala, že mi vyhledávač dodá všechny zverimexy v městské části Praha 8. Realita je taková, že první tři výstupy hledání jsou sice zverimexy, dva z nich dokonce i pražské, ani jeden ovšem není na Praze 8. Ano, možná jsem dotaz dostatečně přesně nespecifikovala, ale kdo z běžných uživatelů by byl přesnější?

Internetová realita je taková, že se k tvorbě webových stránek používá vcelku jednoduchý jazyk HTML (Hypertext Markup Language). Ten ale jen říká, jaké mají části textu parametry, v podstatě jim udává vzhled a funkci, definuje zobrazení. Nepostihuje tedy jejich podstatu. Tím nám ale znemožňuje efektivní vyhledávání a výměnu dat; svými předdefinovanými tagy je vlastně omezený.

V současnosti se upřednostňuje právě srozumitelnost zdrojového kódu (zejména pro technické zpracování, ne tak pro člověka) a zřejmost pro vyhledávače. Podívejte se na tenhle příklad běžného formátování zdrojového HTML kódu, kde vidíte strukturu dpovídající vzhledu textu:

Abychom zásadně umožnili zpracování dokumentu vyhledávači, musíme ale oddělit formu sdělení od obsahu, což zlepší strukturu textu. Představte si to takhle:

Ve skutečnosti je druhá struktura tvořená předdefinovanými VLASTNÍMI značkami. Ty v jazyku HTML neexistují, vypůjčili jsme si je z takzvaných SAMOPOPISNÝCH značkovacích jazyků, které umí OZNAČIT VÝZNAM jednotlivých částí textu, nikoliv jen jejich vzhled. Ten samozřejmě můžeme také variabilně měnit.

Právě jedním z fenoménů, který se začíná objevovat a používat nejen v oblasti internetu, ale i v elektronických databázích, je XML neboli eXtensible Markup Language. Jak jsem zmínila, XML umí označit nikoliv vzhled textu, ale i jeho význam. Pomáhá nám tak například rozlišovat, co je v textu titulek, co popiska obrázku, co jsou použité prameny. Podle mnohých odborníků je právě XML možností, jak skutečně dovést internet a web do třetího tisíciletí. Já s tím v podstatě souhlasím, protože už teď jsem se zamilovala do možností, které bude umožňovat budoucí svět snadného vyhledávání informací.

Pro názornost vám uvádím ještě jeden příklad. Pořádně si to přečtěte.

Už chápete v čem spočívá genialita užívání XML?

V budoucnosti by se zpracování webů ve formátu XML mohlo (a mělo) stát samozřejmostí, realizace se ale neobejde bez zapojení všech uživatelů a řadových tvůrců.

Chcete vědět víc?

http://www.kosek.cz/clanky/swn-xml/uvod.html

http://www.oreillynet.com/pub/a/oreilly/tim/news/2005/09/30/what-is-web-20.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/XML

Příspěvek KRISTÝNY GREPLOVÉ.

BlindFriendly - Internet pro slepce

Nedávno jsem se dostala k zajímavému projektu. Už několik let funguje v rámci českého internetu nezisková organizace BlindFriendly, která monitoruje přístupnost webů nevidomým občanům.

Lidé se zdravotním postižením jsou také plnohodnotnými uživateli internetu a mají proto nárok na jeho plnohodnotné využití. Už v roce 2002 deklaroval Úřad pro veřejné informační systémy jasnou potřebu zpřístupnit internet osobám s postižením, včetně osob nevidomých. Ve skutečnosti to VŮBEC není tak složité, jak se nám laikům zdá. Stačí dodržovat několik základních pravidel, které handicapovaným osobám přístup k síti umožní.

Nevidomí používají pro „prohlížení“ stránek speciální program s hlasovým výstupem, který podle struktury stránek předčítá jednotlivé textové části a dokáže plnohodnotně pracovat i s odkazy, popisky a dalšími specifiky webu. Tedy – ten program to dokáže, pokud tomu jsou stránky přizpůsobeny.

Úprava webu skutečně není náročná a zpravidla běžný uživatel ani nepozná, že se nachází na internetových stránkách, které jsou zcela přístupné a přehledné nejen pro něj, ale i pro jeho nevidomé spoluobčany. Nezisková organizace BlindFriendly stanovila několik základních tezí:

- dělat bezbariérový web neznamená zvýšené náklady, pokud se na princip „bez bariér“ myslí hned při tvorbě webu nebo při jeho zásadní přeměně - je potřebné jen zvolit vhodnou technologii

- dodržet zásady bezbariérovosti neznamená dělat kompromisy v grafickém zpracování

- není dobré jít cestou segregované textové verze, pokud není plnohodnotnou náhradou verze grafické a není aktualizována stejně často jako verze grafická

Konkrétně stačí nadefinovat do zdrojového kódu klávesu pro rychlý přístup na místo, které uživatel často využije, jako například menu. Je potřeba navrhnout systém odkazů s odpovídajícími alternativními popiskami a s logickým uspořádáním, které potom hlasový generátor může srozumitelně zpracovat. Zároveň je nutné při tvorbě stránek myslet na umožnění zvětšení textu na stránce pomocí prostředků prohlížeče, na povolení scrollingu a změnu velikosti rámů, a podobně.

Pikantní je, že v době, kdy Úřad pro veřejné informační systémy formuloval podmínky pro přístupnost státního informačního systému (tedy weby státních a komunálních organizací a servery veřejné správy), sám na svojí úvodní stránce porušil tyto podmínky přibližně ve 140 případech.

Pokud vás tahle problematika zaujala, můžete se podívat na:

http://www.root.cz/clanky/pristupnost-statniho-is-handicapovanym-lidem/

http://www.blindfriendly.cz/

Příspěvek KRISTÝNY GREPLOVÉ

Strong song

Každé úterý ve 12:00 se na mém oblíbeném hudebním blogu objeví nový klip pod režisérskou taktovkou Vlasty Zumrové. Pokud jste si stejně jako já zamilovali slavičí dvojici Zdeněk a Milu, už určitě brouzdáte po stránkách kapely Strong song.

Pokud je ještě neznáte, doporučuju. To se musí vidět, to nejde takhle popsat.

P.S.: akademik Zdeněk Bludna je člověk z oboru. Na stránkách kamaráda Ivánka je členem redakční rady, zodpovědným za rubriku sex a vztahy.

Několik nabídek, které nelze odmítnout

Zde jsou:

1) Byl jsem požádán, abych pomohl najít dva lidi na dlouhodobou práci (asi na částečný pracovní úvazek, ale záleží na dohodě) pro časopis ABC. Kdo ho nezná, jde o časopis hlavně pro kluky ve věku tak 10 až 13 let, s dlouhou tradicí, vydává Ringier. Hledají jednoho šikovného redaktora pro papírový časopis a jednoho šikovného člověka pro editování webové verze. Je to nabídka hlavně pro kluky (i když nikoliv výhradně) a podle mě je to nabídka velmi dobrá. Kdo by o tuto práci měl zájem, ať mi rychle napíše. Tak trochu už poznám, kdo z vás je šikovný, a rád vás doporučím.

2) Platí nabídka pracovat pro server Médiář, a to kdykoliv v době od června do října. Jde o psaní článků o médiích. Práci lze dělat z domova či odkudkoliv, kde je internetové připojení. Jde o 20 pracovních dní (nemusí být "vcelku"), které budou uznány jako povinná praxe. Do indexu zapíšu já nebo doc. Osvaldová. Opět pište!

3) A konečně, hledám dva šikovné lidi, kteří si chtěji zkazit jeden měsíc prázdnin. Půjde o práci na připravovaném projektu Letní novinářská škola LN. Potřebuji editora a koordinátora kurzu, kterého se zúčastní deset studentů nenovinářských škol. Budou tři týdny pracovat v LN a vy je částečně budete mít na starosti. V tomto případě půjde opět o honorovanou práci. Jde o dva termíny: od 11.7. do 4.8. (jeden člověk) a od 5.8. do 4.9. (druhý člověk). Kdo má zájem, nechť neváhá.

Třetí termín zkoušky a OMLUVA

Tak nejprve třetí termín zkoušky: pondělí 4. června 2007, v době od 9:30 do 12:30 v místnosti 108. Opět se registrujte po hodinách, a to tak, že v komentáři k tomuto postu napíšete svoje jméno a číslovku 1 až 3. Jednička znamená zkoušku v době od 9:30 do 10:30 atd...

Teď OMLUVA: musel jsem trochu pozměnit druhý termín zkoušky. Mám neodkladnou pracovní povinnost a opravdu to nešlo zařídit jinak. Podrobnosti najdete v příslušném postu, zhruba řečeno je to tak, že se zkouška uskuteční v termínu od 9:00 do 11:00, a ty, kteří se zaregistrovali na třetí hodinu (číslovka 3), prosím o přeregistrování.

Pravděpodobně bude ještě čtvrtý termín zkoušky, a to v pondělí 11. června, opět ve stejnou dobu. Ale to musím ještě potvrdit na sekretariátu katedry.

Uf uf uf uf.

Kdo si hraje, nezlobí

V jednoduchosti je síla. Takovým mottem na mě působí internetová herna http://www.kurnik.org/. Nabízí všem milovníkům deskových, karetních a jiných her obrovské množství "on-line hřišť", na nichž teoreticky můžete poměřit síly s kýmkoliv na světě, kdo má připojení.
Znáte klasickou windowsovskou pařbu Srdce? Nebo hrajete jenom blbý miny? V případě, že blbý miny vedou, jen stručně naznačím, že Srdce je vynikající a přitom děsně jednoduchá karetní hra pro čtyři. Takže stačí získat tři kumpány a můžete to roztočit. Sympatické je blbuvzdornost hry, která se projevuje v tom, že na hraní máte časový limit. Ten vám samozřejmě postupně ubývá a pokud chcete neznámé spoluhráče jenom vytočit a hra vás nezajímá, budete je štvát jenom několik minut. Ostatně mohou odejít jinam a vytvořit jinou čtveřici - a hlavně: hra funguje zároveň jako chat, takže se připravte na solidní příval ne zrovna nejslušnějších výrazů.
Tak to byla jen taková nápověda pro ty, co nevědí, co s volným večerem, popřípadě nocí.

Fotbalový blog. Mladý a blbý, ale...

V tomto období vrcholí boje v nejvyšší české fotbalové soutěži, přijde vám tedy jistě k chuti jeden čistě fotbalový blog s příznačným názvem http://onlyfootball.blog.cz/. Když jsem před malou chvílí zabloudil na tento odkaz, musel jsem se pousmát. Napadlo mě: na to, že se to jmenuje onlyfootball, tady ani toho footballu moc není. Tak jsem se už jen tak z "plezíru" podíval, kdopak nám to ten blog založil a kdy... No nebudu vás dlouho napínat. Obsahu je po skrovnu - přirozeně -, protože blog má za sebou pouze pár měsíců existence. To by ještě taková bomba nebyla, že? Ale hlavně: web píše sám Ronaldinho! Až se proflákne, že je to Čech jako poleno, možná ho Brückner postaví do útoku k Barošovi... (teda jestli na tréninku přetlačí Kollera)
Teď vážně. Před nedávnem jsem tady uveřejnil příspěvek o tom, jak by vizuální podoba blogu podle mého gusta opravdu vypadat neměla. Onlyfootball, jakkoli z něj páchne amatérismus a takové to hurá nadšení, tímto problémem překvapivě netrpí. Stránky jsou přehledné, text je vidět (!) a ovládací pultík dokonce není zahnojen texturou, což zejména majitele pomalejšího připojení jistě povzbudí.
Obsahově se "Ronaldinho" soustředí na profily fotbalistů. Jakkoli je zatím blog v plenkách a informací mnoho nenabízí, myslím si, že nápad to vůbec není špatný. Nejde o informace typu výška, váha, velikost boty. Ale především o osobní údaje, zajímavosti, střípky z mozaiky života (brr... tenhle exponát by v muzeu klišé měl určitě vyhrazené místo...). Tam vidím význam blogu tohoto typu. Je sice na pováženou, odkud autor informace čerpá. Rovněž důvěryhodnost se limitně blíží nule. No...ale co chcete, je to zadarmo, ne?

Pyramida audiovizuálního pirátství

Pro druháky: Šmíd z toho bude zkoušet při AV médiích :-)


Pro třeťáky: U státnic se vás na to určitě taky zeptají. Nebo můžete o pyramidě pohovořit místo tiskových agentur, princip šíření informací je podobný.

Tak hodně štěstí u zkoušek.

Post hunting

To je něco jako když se na svůj oblíbený server dostanete třeba po týdnu ve dvě ráno a začnete komentovat všechno, co se u vás událo - pak všichni návštěvníci ráno vidí, kdože byl ten aktivní, i u příspěvků, které už jsou, ehm, offtopic. Nepůjdu úplně tou cestou výše popsanou, ale dám vám sem ještě jeden zajímavý blog, který jsem objevil při čtení tuším Týdne během krácení dlouhých chvil na WC (takže to mohlo být i v VF ČiliChilli). Jde o to, že nějaký 55letý dobrodruh by rád překonal dobu dosud strávenou plavbou (dosud je to něco přes 600 dní) svými tisíci (považte!) dni. Navíc popluje se svojí přítelkyní, která se údajně v životě neplavila (nevím co je horší). O svém putování budou pravidelně informovat na blogu k tomu určeném.
Link: http://1000days.net

Noviny a jejich weby? Dobré firmy

Letos v únoru jsem si na internetu přečetl tento výrok vydavatele deníku New York Times Arthura Sulzbergera: „Opravdu nevím, jestli budeme Timesy za pět let ještě tisknout. A víte co? Je mi to jedno.“

Sulzberger to prohlásil na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu, když hovořil o možném přechodu svého listu do čistě elektronické podoby. Opravdu však vývoj psaného zpravodajství směřuje k plné internetizaci novin?

Na tento výrok jsem si vzpomněl při psaní své bakalářské práce, která se zabývá současným stavem českých internetových periodik. Mimo jiné jsem v ní analyzoval spolupráci a vzájemný vztah Mladé fronty Dnes a jejího webového partnera iDnesu – tedy mateřského média a jeho on-line suplementu.

Výsledky, ke kterým jsem při zkoumání jejich kooperace dospěl, mě přesvědčily o tom, že obě média přinášejí trochu jiný druh žurnalistického sdělování – nejde zdaleka jen o prosté zrcadlení obsahu novin. A navíc je pro ně vzájemná kooperace velmi výhodná.

Domácí a zahraniční rubrika serveru iDnes získává plnou pětinu své zpravodajské produkce od Mladé fronty. Tyto převzaté materiály často nebývají uveřejňované v kompletní podobě a slouží tak jako jakási propagace tištěného deníku. Tomu nasvědčuje i doba, kdy iDnes příspěvky na webu uveřejňuje – mezi půlnocí a polednem v den, kdy noviny vycházejí. Tedy v čase, kdy si lidé nejčastěji kupují denní tisk.

Zpravodajství iDnesu se zpravidla soustředí na přinášení nejnovějších zpráv, zatímco Mladá fronta už se musí zabývat materiály trochu jiného typu, protože není primárním nositelem aktuálních informací. Tištěný deník musí hlavně hodnotit, analyzovat a předvídat.

Pokud někdy v budoucnu má zcela splynout novinové a webové zpravodajství, myslím si, že to bude ještě dlouhá doba. Mladá fronta je nejčtenějším nebulvárním listem v Česku a zpravodajská sekce iDnesu zase dosahuje téměř dvou set tisíc unikátních uživatelů denně. Proč tedy z dvou prosperujících firem dělat jednu?

Mapa světa on-line komunit

Na téhle zajímavé stránce inteligentních komiksů s minimalistickou grafikou jsem našla
mapu komunitních webů, která celkem vtipně shrnuje, co bylo nejen tady o webu 2.0 řečeno. Velikost území na mapě zhruba odpovídá počtu uživatelů, zajímavá je kromě originality myšlenky hlavně navigace, sever odpovídá "praktikům", jih "intelektuálům", západ "zaměření na realitu" a východ "zaměření na web". Dá se samozřejmě diskutovat o tom, jestli je Facebook skutečně na jih od Myspace, ale jako základní přehled pojmů je to originální a navíc zábavné.

GTI' ho blog

Nevím, nakolik se zajímáte o auta, ale server www.auto.cz zřejmě někdo z vás znát bude. Není to tak dávno, co tvůrci serveru zavedli několik nových služeb, mezi nimi i blogy. Zřejmě ve snaze omezit délku diskuzních vláken, která pod tíhou několika opravdu tvůrčích jedinců narůstala do neuvěřitelných virtuálních rozměrů. Žel, diskuze mají délku téměř stejnou, příspěvkoví onanisté se nicméně realizují i v blozích. Jedním z nejznámějších a nejčtenějších je GTIho blog. GTI je na Auto.cz legendárním nickem, svými poměrně sofistikovanými příspěvky si dokonce od redakce vysloužil zapůjčení Golfu GTI k testování. Byl první, kdo začal psát do diskuzí příběhy, postupně ale začal převládat patos a u mnoha lidí, které zvládl i urazit, upadl v nemilost. Našlo se i mnoho plagiátorů, jeho kvalit nicméně nedosáhl nikdo, postupně ani on už nedokázal překročit svůj stín z přelomu let 2005/2006. Každopádně - enjoy http://gti.blog.auto.cz/

Proč nemám rád ICQ

Je tomu již řadu let, co mi kamarád poradil, abych si nainstaloval ICQ. Z počátku se mi představa, že si budu moci zadarmo psát se svými kamarády a přáteli, zdála úžasná. Nejdříve jsem měl v "Kontakt listu" pouze onoho kamaráda. Postupně se můj seznam kotaktů na ICQ začal rozrůstat a s tím i čas strávený v tomto komunikačním prostředí. Vždy když jsem zapnul počítač, automaticky se spustilo i ICQ. Takže místo, abych uděal potřebnou práci ať do školy, nebo kamkoli jinam, tak jsem si začal s někým psát. Většinu času stráveného u počítače jsem doslova proflákal na ICQ. Postupně jsem si na ICQ zvyknul natolik, že jsem začal zjišťovat, že je pro mě především únik před povinnostmi a úkoly a jejich odkládání na pozdější dobu.

Byly období, kdy jsem vážně uvažoval, že ICQ odinstaluji. Nakonec jsem však došel k závěru, že bude stačit, když si přednastavím statut INVISIBLE, takže ostatní lidé nebudou vědět, kdy jsem a kdy nejsem online, a tudíž mi nebudou psát jen proto, že se právě nudí a vidí, že jsem online, ale jen, když budou opravdu něco potřebovat. S tím, že budou vědět, že jim na zprávu odpovím, jakmile uznám já za vhodné. V případě naléhavého požadavku proto budou muset použít mobil a neušetří korunu za zprávu. Dokonce, i když mám čas a jen tak projíždím weby, tak zůstávám invisible a neměním statut na online, poněvadž mi vadí, že všichni ti co jsou v mém kontakt listu, ale nejen ti, mají možnost vidět, kdy jsem u počítače a jak dlouho tam jsem.