Na některých školách se vedl spor, zda mají být učitelé a žáci zodpovědní za všechny příspěvky, které zveřejní on-line. Zvyšil se totiž počet tvrdých zákroků proti mimoškolním aktivitám které učitelé považují za nevhodné. Studenti se ale brání, škola by prý neměla mít právo trestat studenty za to, co zveřejňují soukromě z domácích počítačů.
Škola v americké Indianě už dokonce dva studenty za publikování urážlivých poznámek potrestala - jeden byl vyloučen a druhý dostal 10 dní veřejně prospěšných prací spojených se zákazem vstupu do školy. Zaplať pánbů, že v Česku podobné vyhlášky nemáme. (původní článek vyšel na stránkách First amendment center)
31.3.07
V amerických školách internet vítězí nad novinami
Čím dál víc amerických učitelů používá při výuce zprávy získané z internetu na úkor tisku. Vyplývá to z průzkumu provedeného v rámci projektu The Carnegie-Knight Task Force, zveřejněného začátkem letošního roku. "Studenti nemají k novinám větší vztah než k vinylovým deskám," řekl jeden z dotazovaných učitelů.
Zdroj: http://today.reuters.com/news/articlebusiness.aspx?type=COMSRV&storyid=2007-01-29T065226Z_01_N28443894_RTRIDST_0_NEWSPAPERS-SCHOOLS.XML&from=business
Zdroj: http://today.reuters.com/news/articlebusiness.aspx?type=COMSRV&storyid=2007-01-29T065226Z_01_N28443894_RTRIDST_0_NEWSPAPERS-SCHOOLS.XML&from=business
27.3.07
Virtuální babo raď
Naučili jsme se vyhledávat rady a návody nejrůznějšího druhu na internetu. Potřebujeme uvařit rajskou? Upéct narozeninový dort? Poradit se o špatném zažívání nebo migréně? Nevíme, jak v zimě ořezat stromy? A jak na jaře? Všechno najdeme na síti, je to jednodušší než listovat knihami, případně si pro knihy zajít do knihovny. Informace o nadýchaném piškotu nebo tvarování koruny broskve jsou na dosah během okamžiku – pokud tedy víme, kam se pro informaci obrátit.
Možná si řeknete, že stačí do vyhledavače zadat požadavek a ono to něco najde. Právě, že vyhledavač najde to neurčité něco, v případě „jarního řezu ovocných stromů“ se objeví stovky odkazů a nezbývá než jich několik projít a doufat, že najdete, co hledáte.
V zásadě jsou dvě možnosti, jak se odpovědi dopátrat. Buď rovnou najdete text pojednávající o daném problému, nebo se zeptáte ve virtuální poradně, anebo se připojíte do nějaké diskuse. A tady je háček. V případě virtuální poradny, v níž reaguje osoba zodpovědná za obsah stránek, se dá předpokládat, že odpoví člověk, který má čisté úmysly a ví, o čem je hovořeno... V diskusích, kam má přístup každý gramotný člověk s klávesnicí a připojením k internetu, se dozvíte všelijaké věci, ale ne vždy pravdivé a čestně míněné. Představte si, že na cyklistické diskusi čtete rady prý zkušených bikerů, zvažujete nákup komponentů na kolo podle jejich napsaných zkušeností, věříte, že součástky mají opravdu vyzkoušené, a pak se z téže diskuse dozvíte, že dotyční za rok ujedou stejně jako vy za měsíc! To ale zjistíte až na konci roku... Příkladem ojedinělým, ale bohužel skutečným je třeba příspěvek na http://www.bike-forum.cz/forum/super-pobyt/541420/forum.html#unread1 . Nelze omluvit ani pokusem o vtipnou reklamu.
Jde tu o princip. Stále častěji se na internet obracíme, abychom našli radu. Je samozřejmé, že většinu informací je nutné brát s rezervou a nikoli smrtelně vážně (ani knihy nejsou stoprocentním rádcem). Nebylo by ale pěkné, kdyby spíše důvěryhodných informací přibývalo?
Možná si řeknete, že stačí do vyhledavače zadat požadavek a ono to něco najde. Právě, že vyhledavač najde to neurčité něco, v případě „jarního řezu ovocných stromů“ se objeví stovky odkazů a nezbývá než jich několik projít a doufat, že najdete, co hledáte.
V zásadě jsou dvě možnosti, jak se odpovědi dopátrat. Buď rovnou najdete text pojednávající o daném problému, nebo se zeptáte ve virtuální poradně, anebo se připojíte do nějaké diskuse. A tady je háček. V případě virtuální poradny, v níž reaguje osoba zodpovědná za obsah stránek, se dá předpokládat, že odpoví člověk, který má čisté úmysly a ví, o čem je hovořeno... V diskusích, kam má přístup každý gramotný člověk s klávesnicí a připojením k internetu, se dozvíte všelijaké věci, ale ne vždy pravdivé a čestně míněné. Představte si, že na cyklistické diskusi čtete rady prý zkušených bikerů, zvažujete nákup komponentů na kolo podle jejich napsaných zkušeností, věříte, že součástky mají opravdu vyzkoušené, a pak se z téže diskuse dozvíte, že dotyční za rok ujedou stejně jako vy za měsíc! To ale zjistíte až na konci roku... Příkladem ojedinělým, ale bohužel skutečným je třeba příspěvek na http://www.bike-forum.cz/forum/super-pobyt/541420/forum.html#unread1 . Nelze omluvit ani pokusem o vtipnou reklamu.
Jde tu o princip. Stále častěji se na internet obracíme, abychom našli radu. Je samozřejmé, že většinu informací je nutné brát s rezervou a nikoli smrtelně vážně (ani knihy nejsou stoprocentním rádcem). Nebylo by ale pěkné, kdyby spíše důvěryhodných informací přibývalo?
Oscaři od YouTube
Rozptylte se, pobavte se a třeba se i zamyslete nad tím, jak vítězi prvního předávání cen YouTube Awards "výrazně napomohli rozvoji fenoménu internetového videa", jak tvrdí zástupci serveru. Šéf produktového marketingu YouTube Jamie Byrne to řekl takhle: "Když davy lidí přijaly online video, z mnoha tvůrců se staly osobnosti, z prakticky neznámých jmen jsou najednou mezinárodní celebrity." Klíčový odkaz: http://show.idnes.cz/svet-internetoveho-videa-ma-prvni-oficialni-hvezdy-fh0-/filmvideo.asp?c=A070327_104521_filmvideo_kot
Reklama si už vyskakovat nebude
Na internetu se nespoléhám na etiku reklamních agentur. Nepřizpůsobuju se jejich zastaralému televiznímu myšlení. Kdo se má na ty nudné a navíc otravné flashovky dívat? Starouši si snad myslí, že mám čas hihňat se a klikat na jejich rádoby vtipné šoty s plechovým zvukem!
Radši používám Firefox a doplněk na odstranění reklamy ze stránek AdBlock Plus. Zabije obtěžující flashovky a bannery. Ze začátku si samozřejmě neporadil s úplně každým bannerem, pokud měl nestandardní velikost; Dvě kliknutí a pro příště už vyblokovat umí.
Možná navádím ke krachu reklamy na internetu. Ano, navádím ke krachu - ovšem té tradiční, zkonstnatělé, přeblikané, kliknizdereklamy. Třeba inteligentní textové reklamě (jako je AdSense od Googlu) AdBlock neublíží.
Snahy některých lidí propagovat inteligentní reklamu vyústily v cimrmanovský projekt Google Content Blocker. Pro jistotu smaže obsah stránky a zanechá pouze googlovské reklamní texty. Pro nerušenou reklamní pohodu. Už aby Google Content Blocker někdo uvedl do reálného provozu a já jsem mohl vrátit zadavatelům částky, o které je můj AdBlock obral.
Radši používám Firefox a doplněk na odstranění reklamy ze stránek AdBlock Plus. Zabije obtěžující flashovky a bannery. Ze začátku si samozřejmě neporadil s úplně každým bannerem, pokud měl nestandardní velikost; Dvě kliknutí a pro příště už vyblokovat umí.
Možná navádím ke krachu reklamy na internetu. Ano, navádím ke krachu - ovšem té tradiční, zkonstnatělé, přeblikané, kliknizdereklamy. Třeba inteligentní textové reklamě (jako je AdSense od Googlu) AdBlock neublíží.
Snahy některých lidí propagovat inteligentní reklamu vyústily v cimrmanovský projekt Google Content Blocker. Pro jistotu smaže obsah stránky a zanechá pouze googlovské reklamní texty. Pro nerušenou reklamní pohodu. Už aby Google Content Blocker někdo uvedl do reálného provozu a já jsem mohl vrátit zadavatelům částky, o které je můj AdBlock obral.
26.3.07
Internetová reklama si "vyskakuje" čím dál víc
Internetové noviny jsou zdarma. I když ne tak docela - není sice třeba svoji těžce vydělanou desetikorunu strkat povýšené trafikantce, ale stejně musíte webovému tisku svůj dluh splatit. Vaší měnou je pozornost.
Většinou je snadné okolní reklamu uklizenou do okének a bannerů přehlížet, ale s agresivní tzv. "vyskakovací" reklamou si jen tak neporadíte. Chtě nechtě se tak musíte k žádanému textu prokousat skrze po celé stránce roztažené ženy, auta, popř. jogurty.
Pokud je ale zadavatel reklamy férový a dá vám šanci, umístí nahoru křížek s nápisem "zavřít". Čtenář pak musí zachovat chladnou hlavu, nezazmatkovat a namířit kurzor na správné místo. Pokud se nezodpovědně uklikne, komerce ho nemine, má to mít!
Ale marketingoví odborníci vynašli ještě mnohem rafinovanější způsob, než jsou klasická "vyskakovací" okna. Procházeli-li jste se někdy v poslední době po zpravodajském serveru iDnes, jistě vám neuniklo, že reklama si "vyskakuje" čím dál víc. Tentokrát hraje a žádným křížkem ji neutnete.
Vtíravá melodie, při níž začnete přemýšlet ke komu zalezete, kdo přivalí štěně a kdo je vlastně studenej čumák. Po několikerém zahrání znělky už zřetelně rozeznáte obrysy plazícího se Petra Čtvrtníčka, který vetří, že tohle už platí nafurt.
Při čtení internetových novin tedy vypněte reproduktory nebo ztište zvuk. Ale už raději nafurt.
Většinou je snadné okolní reklamu uklizenou do okének a bannerů přehlížet, ale s agresivní tzv. "vyskakovací" reklamou si jen tak neporadíte. Chtě nechtě se tak musíte k žádanému textu prokousat skrze po celé stránce roztažené ženy, auta, popř. jogurty.
Pokud je ale zadavatel reklamy férový a dá vám šanci, umístí nahoru křížek s nápisem "zavřít". Čtenář pak musí zachovat chladnou hlavu, nezazmatkovat a namířit kurzor na správné místo. Pokud se nezodpovědně uklikne, komerce ho nemine, má to mít!
Ale marketingoví odborníci vynašli ještě mnohem rafinovanější způsob, než jsou klasická "vyskakovací" okna. Procházeli-li jste se někdy v poslední době po zpravodajském serveru iDnes, jistě vám neuniklo, že reklama si "vyskakuje" čím dál víc. Tentokrát hraje a žádným křížkem ji neutnete.
Vtíravá melodie, při níž začnete přemýšlet ke komu zalezete, kdo přivalí štěně a kdo je vlastně studenej čumák. Po několikerém zahrání znělky už zřetelně rozeznáte obrysy plazícího se Petra Čtvrtníčka, který vetří, že tohle už platí nafurt.
Při čtení internetových novin tedy vypněte reproduktory nebo ztište zvuk. Ale už raději nafurt.
25.3.07
Konečně se o to někdo zajímá
Ve Washingtonu se dnes sešly stovky novinářů, aby vymyslely jak na ty malé nekňuby, kteří stále naprosto provokativně odmítají číst noviny. Jsem si jistá, že do úterka, kdy konference končí, vymyslí přinejmenším pět slov, které když napíšete do článku, teenager nebude schopný od něj odtrnout oči a bude si ho muset přečíst. Za dané zaklínadlo pak budou redakce platit desetitisíce.
Takto zoufalé konference jsou důkazem toho, že novinám už jednoduše odzvonilo. A není to tím, že je nacpanější tramvaj, a tak si je tam nemůžete pohodlně rozložit. Ani tím, že mládež je hloupá a zkažená. Kupodivu pes nebude zakopaný ani v tom, že novináři nové generaci nerozumí. Noviny jsou technologicky staré, nepružné, nezajímavé a tak obnošené... Vždyť co po těch staletích ještě mohou přinést nového? Sami si musíme přiznat, že buďto přečteme z celých novin tak dva, tři články, nebo se z určité sentimentality pouštíme do kousků, které nás vůbec nezajímají, abychom si pak mohli s klidným svědomím říct, že jsme přečetli noviny. Informací je moc a jsou všude a proto už nejsou tak zajímavé, jako když se musely hledat, odkrývat, analyzovat a zpracovávat a čtenář si je pak mohl hezky soukromě vychutnat.
Ale stejně – jak to, že v době, kdy vytváří nějaké (možná i mediální) obsahy téměř každý, je taková nouze o čtenáře? Jestli ono to nebude tím, že každý, kdo by mohl číst místo toho píše. Bývalí čtenáři jednoduše usednuli k počítačům a začali psát to, co si myslí, že by napsáno být mělo a úplně se vykašlali na svou čtenářskou povinnost. Taková neomalenost!
A je ono to bloggování vůbec správné?
Proto se novináři na bloggy koukají jako na ztělesněné zlo. Ti zvláštní lidé, co doma sedí na zadku a píší něco neprofesionálního, neobjektivního a často i nesmyslného, se opájejí svou novou silou a je jim úplně jedno, že když to tak půjde dál, bude bloggovat každý a na jeden článek zůstane akorát jeden čtenář – jeho autor.
Jestli si myslíte, že bloggů nikdy tolik nebude, jste na tom stejně jak já donedávna, kdy jsem mi byla položena otázka – může někdy někdo někoho nutit bloggovat? Moje ne bylo samozřejmě kategorické, vždyť by to nemohlo fungovat. Pak ale přišla otázka, která mé přesvědčení nahlodala – co když to ale bude v módě? Moderní věci dokážou s člověkem dělat divy. Hned mi bylo jasné, že stane-li se něco takového, všichni ti mládežníci odhodí stud a začnou si vytvářet stránky. Pořád jsem si ale byla jistá, že přinejmenším mně se to stát nemůže. Až do chvíle, než jsem byla nucena napsat tenhle článek.
Takto zoufalé konference jsou důkazem toho, že novinám už jednoduše odzvonilo. A není to tím, že je nacpanější tramvaj, a tak si je tam nemůžete pohodlně rozložit. Ani tím, že mládež je hloupá a zkažená. Kupodivu pes nebude zakopaný ani v tom, že novináři nové generaci nerozumí. Noviny jsou technologicky staré, nepružné, nezajímavé a tak obnošené... Vždyť co po těch staletích ještě mohou přinést nového? Sami si musíme přiznat, že buďto přečteme z celých novin tak dva, tři články, nebo se z určité sentimentality pouštíme do kousků, které nás vůbec nezajímají, abychom si pak mohli s klidným svědomím říct, že jsme přečetli noviny. Informací je moc a jsou všude a proto už nejsou tak zajímavé, jako když se musely hledat, odkrývat, analyzovat a zpracovávat a čtenář si je pak mohl hezky soukromě vychutnat.
Ale stejně – jak to, že v době, kdy vytváří nějaké (možná i mediální) obsahy téměř každý, je taková nouze o čtenáře? Jestli ono to nebude tím, že každý, kdo by mohl číst místo toho píše. Bývalí čtenáři jednoduše usednuli k počítačům a začali psát to, co si myslí, že by napsáno být mělo a úplně se vykašlali na svou čtenářskou povinnost. Taková neomalenost!
A je ono to bloggování vůbec správné?
Proto se novináři na bloggy koukají jako na ztělesněné zlo. Ti zvláštní lidé, co doma sedí na zadku a píší něco neprofesionálního, neobjektivního a často i nesmyslného, se opájejí svou novou silou a je jim úplně jedno, že když to tak půjde dál, bude bloggovat každý a na jeden článek zůstane akorát jeden čtenář – jeho autor.
Jestli si myslíte, že bloggů nikdy tolik nebude, jste na tom stejně jak já donedávna, kdy jsem mi byla položena otázka – může někdy někdo někoho nutit bloggovat? Moje ne bylo samozřejmě kategorické, vždyť by to nemohlo fungovat. Pak ale přišla otázka, která mé přesvědčení nahlodala – co když to ale bude v módě? Moderní věci dokážou s člověkem dělat divy. Hned mi bylo jasné, že stane-li se něco takového, všichni ti mládežníci odhodí stud a začnou si vytvářet stránky. Pořád jsem si ale byla jistá, že přinejmenším mně se to stát nemůže. Až do chvíle, než jsem byla nucena napsat tenhle článek.
Noviny? Záleží na zvyku
Souboj mezi novými médii a klasickými papírovými novinami je dle mého názoru do velké míry technologickou a generační záležitostí a ty jdou spolu často ruku v ruce.
Jen nepatrný zlomek obyvatel postproduktivního věku je ochoten se „zahazovat“ s vymoženostmi v podobě počítačů, bez nichž se dříve obešel a obejde i nyní. Samozřejmě že se najdou i pokrokoví senioři, kteří počítač nezavrhli, jenže opět jen zlomek z nich má z domova přístup k internetu. (Žádnou studii na toto téma jsem nečetla, ale při osobním odhadu bych se držela hodně při zemi, i když třeba mylně.) Pokud se tedy některý z důchodců vydá za internetem do knihovny, je málo pravděpodobné, že na něm bude vyhledávat právě zpravodajství. To si spíš vypůjčí k přečtení noviny.
Naopak teenageři bez internetu téměř neumějí žít. Na místě je však opět pochybnost. Kolik z nich zabrousí na zpravodajské stránky, aby si přečetli zprávy? (Samozřejmě že ani všichni dospělí nečtou noviny nebo nesledují zpravodajské severy.) K čemu však mířím.
Novinám zřejmě mladí ve větší míře nepropadnou. Třeba již jen z toho důvodu, že za ně musí platit, zatímco zprávy na webu jsou zdarma (pomineme-li poplatek za připojení k internetu, který s poskytovaným zpravodajstvím nijak blíže nesouvisí). Jako budoucí novinář tedy musím doufat, že si dnešní generace vypěstuje závislost alespoň na internetovém zpravodajství.
Vždyť i samotnou poptávku po novinách lze přirovnat k určitému návyku či setrvačnosti. Čtenář se v určité etapě svého života naučil z nějakého důvodu (čtení k ranní kávě, ukrácení si cesty do práce) kupovat noviny (ty své) a činí tak neustále proto, že se periodikum stalo součástí jeho stereotypního způsobu života. Ukázkovým příkladem jsou předplatitelé deníků, kteří více než polovinu výtisků ani neotevřou. Přesto, když by list jednou ve své schránce nenašli, vyvedlo by je to z míry.
Hlasuji pro noviny
Osobně sleduji, podle příležitosti, jak nová tak stará média. Kdybych se měla přiklonit pouze k jednomu typu, budou to noviny, a to hned z několika důvodů.
1. V porovnání s ostatními médii nepřinášejí sice noviny nejaktuálnější zprávy, ale ty „zastaralé“ jsou uceleně uspořádané a souhrnné. Jelikož nemám každý den přístup k internetu a večerní zpravodajské relace často nestíhám, uvítám přehled, který mi druhý den ráno noviny přinesou.
2. Ač se mnou řada lidí asi nebude souhlasit, jsou pro mě noviny v porovnání s řešením zpravodajských serverů přehlednější. Nesnáším totiž rozklinkávání jednotlivých rubrik a následně vybraných článků a to stále dokola. Stránku novin člověk rychle přelétne pohledem a hned ví, na čem je.
3. Noviny se snaží svou sníženou aktuálnost nahrazovat hlubším rozborem problematiky a publicistikou, což zpravodajské servery zatím nedělají.
4. Noviny nejsou jen o zprávách. Jejich vydavatelé si jsou vědomi konkurence, kterou v internetovém zpravodajství mají, a tak se snaží čtenáře přitáhnout i jinými „službami.“ MF Dnes radí s hubnutím, Lidové noviny se zaměřují na pomoc při výuce jazyků.
5. Ale hlavně! Zpravodajství na internetu je nechutně pragocentrické. Myslím si, že by se i u nás v budoucnu mohla prosadit silnější orientace deníků na regionální témata, jež by tištěným novinám pomohla v boji proti novým mediím. Tedy alespoň do té doby, než se těchto témat pořádně chopí některý zpravodajský server, který si založí i regionální redakce.
Jako nepražský obyvatel oceňuji regionální přílohy, které nabízí MfD. Kromě regionálních periodik, jejichž úroveň je často pochybná, se jedná téměř o jediný způsob, jak se dozvědět informace z mé bezprostřední blízkosti. Věnuje se snad některý z internetových serverů diskusím okolo postavení nových kašen na plzeňském náměstí či kritice nové hry Antonína Procházky, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla?
Jen nepatrný zlomek obyvatel postproduktivního věku je ochoten se „zahazovat“ s vymoženostmi v podobě počítačů, bez nichž se dříve obešel a obejde i nyní. Samozřejmě že se najdou i pokrokoví senioři, kteří počítač nezavrhli, jenže opět jen zlomek z nich má z domova přístup k internetu. (Žádnou studii na toto téma jsem nečetla, ale při osobním odhadu bych se držela hodně při zemi, i když třeba mylně.) Pokud se tedy některý z důchodců vydá za internetem do knihovny, je málo pravděpodobné, že na něm bude vyhledávat právě zpravodajství. To si spíš vypůjčí k přečtení noviny.
Naopak teenageři bez internetu téměř neumějí žít. Na místě je však opět pochybnost. Kolik z nich zabrousí na zpravodajské stránky, aby si přečetli zprávy? (Samozřejmě že ani všichni dospělí nečtou noviny nebo nesledují zpravodajské severy.) K čemu však mířím.
Novinám zřejmě mladí ve větší míře nepropadnou. Třeba již jen z toho důvodu, že za ně musí platit, zatímco zprávy na webu jsou zdarma (pomineme-li poplatek za připojení k internetu, který s poskytovaným zpravodajstvím nijak blíže nesouvisí). Jako budoucí novinář tedy musím doufat, že si dnešní generace vypěstuje závislost alespoň na internetovém zpravodajství.
Vždyť i samotnou poptávku po novinách lze přirovnat k určitému návyku či setrvačnosti. Čtenář se v určité etapě svého života naučil z nějakého důvodu (čtení k ranní kávě, ukrácení si cesty do práce) kupovat noviny (ty své) a činí tak neustále proto, že se periodikum stalo součástí jeho stereotypního způsobu života. Ukázkovým příkladem jsou předplatitelé deníků, kteří více než polovinu výtisků ani neotevřou. Přesto, když by list jednou ve své schránce nenašli, vyvedlo by je to z míry.
Hlasuji pro noviny
Osobně sleduji, podle příležitosti, jak nová tak stará média. Kdybych se měla přiklonit pouze k jednomu typu, budou to noviny, a to hned z několika důvodů.
1. V porovnání s ostatními médii nepřinášejí sice noviny nejaktuálnější zprávy, ale ty „zastaralé“ jsou uceleně uspořádané a souhrnné. Jelikož nemám každý den přístup k internetu a večerní zpravodajské relace často nestíhám, uvítám přehled, který mi druhý den ráno noviny přinesou.
2. Ač se mnou řada lidí asi nebude souhlasit, jsou pro mě noviny v porovnání s řešením zpravodajských serverů přehlednější. Nesnáším totiž rozklinkávání jednotlivých rubrik a následně vybraných článků a to stále dokola. Stránku novin člověk rychle přelétne pohledem a hned ví, na čem je.
3. Noviny se snaží svou sníženou aktuálnost nahrazovat hlubším rozborem problematiky a publicistikou, což zpravodajské servery zatím nedělají.
4. Noviny nejsou jen o zprávách. Jejich vydavatelé si jsou vědomi konkurence, kterou v internetovém zpravodajství mají, a tak se snaží čtenáře přitáhnout i jinými „službami.“ MF Dnes radí s hubnutím, Lidové noviny se zaměřují na pomoc při výuce jazyků.
5. Ale hlavně! Zpravodajství na internetu je nechutně pragocentrické. Myslím si, že by se i u nás v budoucnu mohla prosadit silnější orientace deníků na regionální témata, jež by tištěným novinám pomohla v boji proti novým mediím. Tedy alespoň do té doby, než se těchto témat pořádně chopí některý zpravodajský server, který si založí i regionální redakce.
Jako nepražský obyvatel oceňuji regionální přílohy, které nabízí MfD. Kromě regionálních periodik, jejichž úroveň je často pochybná, se jedná téměř o jediný způsob, jak se dozvědět informace z mé bezprostřední blízkosti. Věnuje se snad některý z internetových serverů diskusím okolo postavení nových kašen na plzeňském náměstí či kritice nové hry Antonína Procházky, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla?
23.3.07
K médiím - ze zápisníku grafomana
Šetří internet opravdu čas?
Jeden z argumentů, proč je jednodušší si najít něco na internetu je, že je to rychlejší a pohodlnější. Někteří z nás naráží zatím na technické problémy. Například já se přetahuju o jeden modem s otcem, takže jsme neustále na číhané, kdo si ho vrazí do svého počítače (sice už uvažuje o tom připojit mě přes mobil, ale bůhví kdy to bude). Když se k němu konečně dostanu, tak mi to nejdřív asi padesátkrát řekne, že spojení není možné navázat. Když se tam konečně dostanu, tak jako další zdržovačka (kromě flešových reklam, na které se snažím neklikat) nastoupí vlastní lidský faktor. Nejdřív se ze zvědavosti podívám, jestli mi někdo nenapsal na jednu z asi pěti mailových adres a co se děje na fóru o baletu, hmm, někdo tam strčil odkaz z Youtube na senzační variaci Světlany Zacharové z Korzára, to se musim podívat...dalších osm minut pryč. Pak se teda dostanu k nějakým těm novinkám, ale tam mě zaujme nějaký článek, který jsem původně vůbec číst nechtěla, od něj vede zajímavý odkaz kamsi a tam je zase tohle…a já po půlhodině zjistím, že jsem se vlastně vůbec ještě nedostala k tomu, co hledám. Takže v mém případě by bylo jednodušší sáhnout po novinách.
Blog je stěží víc než deník
Možná proto, že je jich moc a že většina z nich je blog „o všem možném“, „o mojí skvělý partě na škole“ a podobně. Člověk pár odklikne a skončí, protože je to ztráta času. Najít něco zajímavého je fuška. Venku jsem to ještě nezkoušela, nemám čas. Zatím jsem našla jen dvě výjimky, shodou okolností jsou to blogy dvou kritiků (hudební kritička a literárně-hudební kritik, ještě dosti mladý a píše denně). Ke mně chodí mezi deseti až šestnácti lidmi denně, z toho asi šest pravidelně, zbytek se dostane přes vyhledávání jmen osobností nebo podobně. Ale že by to byla nějaká čtenářská základna…asi je to skutečně spíš deník a nikomu z nás, co podobné věci provozujeme, vážně nehrozí, že bychom se stali médiem, i když to vedeme jako zpravodajskou stránku.
Kde všude nečtu noviny
Je zvláštní, že jeden z frekventovaných – a jistě prakticky oprávněných – argumentů pro noviny je, že na záchod se notebook nevejde. Ale já sama jsem tam noviny nečetla ani jednou. Doma momentálně listuji knížkou o Ermitáži, a co se čtení u snídaně týče, tak si ji nekazím zprávami, nejvýš ji strávím s detektivkou (a oběd rovněž tak). V tramvaji mám obvykle plné ruce a stěží se můžu držet, takže nemůžu upotřebit ani tradiční noviny, ani nějakou moderní vymoženost. Sice se považuju odjakživa za tradicionalistu, ale když to vezmu kolem a kolem, noviny mi chybět nebudou. Kdykoli je dostanu do ruky, jen zaúpím, protože vím, že stejně nebudu mít čas na víc, než na to je prolistovat, a na to jsou drahé i zadarmo. Možná je to tím, že se sama neustále snažím produkovat nějaké informace. Už mě kolikrát napadlo, že to může být tak, že noviny čtou všichni kromě těch, kteří je píšou, protože ti na to nemají čas. (Málem bych zapomněla, že mě ještě fakt vytáčí, že když náhodou položím noviny na pult, tak ho potom musim čtvrt hodiny leštit pískem…)
Moc křehká technika na můj vkus
Někdy mívám takovou utopickou nekřesťanskou myšlenku, že celý internet, nové technologie, mobily a vůbec se jednoho dne všechny složí a lidstvo bude zírat. Prostě konec šmitec, zpátky k telegrafu, rotačce, gramofonové desce a bromostříbrné fotografii. Nová technika mi totiž připadá navýsost křehká, moc závislá na fyzických podmínkách okolo. Vemte si jenom pokrývání signálu mobilních telefonů, pořád jsou místa, odkud se nikomu nedovolám (a většinou jsou to ta, kde je to obzvlášť zapotřebí, třeba v některých zaříznutých údolích Krušných hor). Je sice dost nepravděpodobné, že by se ze dne na den změnil zemský magnetismus nebo něco takového, ale přece jen…Země neexistuje ve vzduchoprázdnu a ve vesmíru se prohání svinstva habaděj. Nemusí na nás rovnou spadnout kometa, to by jaksi už nemělo smysl řešit nějaká média, ale nějaká drobnější katastrofa by mohla zhýčkanému lidstvu parádně zamotat hlavu.
Jeden z argumentů, proč je jednodušší si najít něco na internetu je, že je to rychlejší a pohodlnější. Někteří z nás naráží zatím na technické problémy. Například já se přetahuju o jeden modem s otcem, takže jsme neustále na číhané, kdo si ho vrazí do svého počítače (sice už uvažuje o tom připojit mě přes mobil, ale bůhví kdy to bude). Když se k němu konečně dostanu, tak mi to nejdřív asi padesátkrát řekne, že spojení není možné navázat. Když se tam konečně dostanu, tak jako další zdržovačka (kromě flešových reklam, na které se snažím neklikat) nastoupí vlastní lidský faktor. Nejdřív se ze zvědavosti podívám, jestli mi někdo nenapsal na jednu z asi pěti mailových adres a co se děje na fóru o baletu, hmm, někdo tam strčil odkaz z Youtube na senzační variaci Světlany Zacharové z Korzára, to se musim podívat...dalších osm minut pryč. Pak se teda dostanu k nějakým těm novinkám, ale tam mě zaujme nějaký článek, který jsem původně vůbec číst nechtěla, od něj vede zajímavý odkaz kamsi a tam je zase tohle…a já po půlhodině zjistím, že jsem se vlastně vůbec ještě nedostala k tomu, co hledám. Takže v mém případě by bylo jednodušší sáhnout po novinách.
Blog je stěží víc než deník
Možná proto, že je jich moc a že většina z nich je blog „o všem možném“, „o mojí skvělý partě na škole“ a podobně. Člověk pár odklikne a skončí, protože je to ztráta času. Najít něco zajímavého je fuška. Venku jsem to ještě nezkoušela, nemám čas. Zatím jsem našla jen dvě výjimky, shodou okolností jsou to blogy dvou kritiků (hudební kritička a literárně-hudební kritik, ještě dosti mladý a píše denně). Ke mně chodí mezi deseti až šestnácti lidmi denně, z toho asi šest pravidelně, zbytek se dostane přes vyhledávání jmen osobností nebo podobně. Ale že by to byla nějaká čtenářská základna…asi je to skutečně spíš deník a nikomu z nás, co podobné věci provozujeme, vážně nehrozí, že bychom se stali médiem, i když to vedeme jako zpravodajskou stránku.
Kde všude nečtu noviny
Je zvláštní, že jeden z frekventovaných – a jistě prakticky oprávněných – argumentů pro noviny je, že na záchod se notebook nevejde. Ale já sama jsem tam noviny nečetla ani jednou. Doma momentálně listuji knížkou o Ermitáži, a co se čtení u snídaně týče, tak si ji nekazím zprávami, nejvýš ji strávím s detektivkou (a oběd rovněž tak). V tramvaji mám obvykle plné ruce a stěží se můžu držet, takže nemůžu upotřebit ani tradiční noviny, ani nějakou moderní vymoženost. Sice se považuju odjakživa za tradicionalistu, ale když to vezmu kolem a kolem, noviny mi chybět nebudou. Kdykoli je dostanu do ruky, jen zaúpím, protože vím, že stejně nebudu mít čas na víc, než na to je prolistovat, a na to jsou drahé i zadarmo. Možná je to tím, že se sama neustále snažím produkovat nějaké informace. Už mě kolikrát napadlo, že to může být tak, že noviny čtou všichni kromě těch, kteří je píšou, protože ti na to nemají čas. (Málem bych zapomněla, že mě ještě fakt vytáčí, že když náhodou položím noviny na pult, tak ho potom musim čtvrt hodiny leštit pískem…)
Moc křehká technika na můj vkus
Někdy mívám takovou utopickou nekřesťanskou myšlenku, že celý internet, nové technologie, mobily a vůbec se jednoho dne všechny složí a lidstvo bude zírat. Prostě konec šmitec, zpátky k telegrafu, rotačce, gramofonové desce a bromostříbrné fotografii. Nová technika mi totiž připadá navýsost křehká, moc závislá na fyzických podmínkách okolo. Vemte si jenom pokrývání signálu mobilních telefonů, pořád jsou místa, odkud se nikomu nedovolám (a většinou jsou to ta, kde je to obzvlášť zapotřebí, třeba v některých zaříznutých údolích Krušných hor). Je sice dost nepravděpodobné, že by se ze dne na den změnil zemský magnetismus nebo něco takového, ale přece jen…Země neexistuje ve vzduchoprázdnu a ve vesmíru se prohání svinstva habaděj. Nemusí na nás rovnou spadnout kometa, to by jaksi už nemělo smysl řešit nějaká média, ale nějaká drobnější katastrofa by mohla zhýčkanému lidstvu parádně zamotat hlavu.
Belgický soud potrestal Google za porušování autorských práv
V polovině února rozhodl belgický soud o tom, že internetový vyhledavač Google porušoval autorská práva a práva copyrightu, když bez souhlasu autorů umisťoval na svých stránkách prolinky na webové stránky belgických deníků. Majitel nejpoužívanějšího internetového vyhledavače na světě musí dle rozhodnutí soudu odstranit již zmiňované prolinky, pokud s tím nebudou příslušné belgické deníky souhlasit. Současně bude Google denně platit 25 000 EUR do doby, než úplně odstraní obsahy belgických deníků ze svých stránek. Rozsudek také zahrnuje povinnost vyvěsit na belgických stránkách Googlu rozsudek po dobu pěti dnů.V případě nedodržení nařízení bude muset uhradit pokutu ve výši 500 tisíc EUR. Copiepresse, sdružení reprezentující 17 německy a francouzsky psaných periodik, žalovala americkou společnost Google za porušení autorských práv s tím, že neměla žádné povolení k používání prokliků na obsah belgických (potažmo i jiných) periodik bez toho, aby s tím daná periodika souhlasila a byla tak za to patřičně honorována. Tento rozsudek vytvořil precedens pro případné další spory tohoto typu v celé Evropě. Dle soudu neexistují pro Google žádné výjimky z autorských práv.Z širšího pohledu bude mít tento spor dopad na možnosti provozovatelů internetových stránek využívat propojení s obsahem novin. Tištěná média tak prokázala sílu svých informací a protentokrát jednoznačně vyhrála nad „novým médiem“.
WAN a EPC chtějí Googlu pomoci
World Association of Newspapers, European Publishers Council a International publishers Association přišli s návrhem, který umožní nejen Googlu vkládat prokliky na webové stránky tištěných periodik bez výrazného porušení zákona. Evropští vydavatelé tak reagují na případ, který dostal Google k belgickému soudu. Chtějí ukončit případné další spory mezi provozovateli vyhledavačů a vydavateli. AFP společně s výše zmíněnými asociacemi vyvinula technologický prostředek k pokrytí a vyřešení problematiky autorských práv. Systém kopíruje Automated Content Access Protocol (ACAP), technologický prostředek pro internetové vydavatele, zabezpečující povolení k přístupu a využití informací na internetu. ACAP by měl vyvinout takový jazyk, který by umožnil prohledávání obsahu webových stránek s cílem naplnit či vytvořit jiné stránky.
WAN a EPC chtějí Googlu pomoci
World Association of Newspapers, European Publishers Council a International publishers Association přišli s návrhem, který umožní nejen Googlu vkládat prokliky na webové stránky tištěných periodik bez výrazného porušení zákona. Evropští vydavatelé tak reagují na případ, který dostal Google k belgickému soudu. Chtějí ukončit případné další spory mezi provozovateli vyhledavačů a vydavateli. AFP společně s výše zmíněnými asociacemi vyvinula technologický prostředek k pokrytí a vyřešení problematiky autorských práv. Systém kopíruje Automated Content Access Protocol (ACAP), technologický prostředek pro internetové vydavatele, zabezpečující povolení k přístupu a využití informací na internetu. ACAP by měl vyvinout takový jazyk, který by umožnil prohledávání obsahu webových stránek s cílem naplnit či vytvořit jiné stránky.
21.3.07
Toto zabije tamto...
Toto zabije tamto… Tuto primitivní větičku uvádí ve svém eseji Umberto Eco, jako důkaz starověkých obav o zánik vzdělanosti a paměťových schopností v souvislosti s rozvojem písma, tedy možnosti zaznamenávat.
My si teď klademe otázku, jestli naše toto tedy internet a na něm zavěšené „noviny“ zabije tamto tedy noviny papírové. Elektronický flexibilní a čtenáři disponibilní text proti textu lineárnímu papírovému – jsou to opravdoví konkurenti?
Vyrostla jsem v rodině, kde se noviny kupovaly jednou týdně v sobotu, a tak k papírovému formátu informací nemám vůbec žádný vztah. Vyrostla jsem ale také v prostředí, kde rodiče s knihou nebyli vidět, a přesto ráda čtu a ukládám ve své knihovně ty krásně vonící skvosty s láskou, poté, co je očima vstřebám, ale i náležitě osahám a očichám. Prostě poté, co si je užiji.
Noviny jsou hloupý papír, hloupý formát, nepraktická všechno špinící záležitost, soubor velkého množství informací v neskladné a zbytečně nahuštěné podobě. Musíte nosit (a před tím i zaplatit!) 20 stran něčeho, co vás vůbec nezajímá jen proto, že si chcete zašpinit ruce četbou pěti stran z kultury a hlavních politicko-společenských událostí.
Kniha je věc, se kterou se rádi budete tahat, i když vám vaše PDA umožňuje čtení na elektronickém displeji i ve tmě a odlehčuje 2000stránkouvou knížku na nehmotné kB.
To co se tady složitě možná snažím naznačit je fakt, že problém novin spočívá jen v podstatě papíru jako materiálu, že papír je známkou trvání, a stálosti (relativní samozřejmě) a tedy je příhodnější pro „umění“, tedy pro něco, co je (mělo by minimálně) nekonzumní a trvalé. Informace je ze své podstaty masově vyhledávaná, nestálá, vyvíjející se, nechce působit, ale přeje si sdělovat, předávat zkušenost a vědomost, primárně je jednorázová a neopakovatelná, a proto se pro ni papír nehodí.
V dnešní době, kdy na nás informace padají jako míčky ve slosovacím bubnu loterijních soutěží, je trvalost a neměnnost papírů zátěží a zbytečným zdržením. Na knihu si uděláme čas, informaci chceme přímo, a pokud to jde tak cíleně, tedy takovou, jakou hledáme, ale aniž bychom ji museli vyhledávat.
Proto si myslím, že v případě věci jako jsou noviny toto opravdu zabije tamto, protože je toto je přežitek doby minulé, na který jsme si nestačili zvyknout a který jsme nikdy nepovažovali za umění rétoriky, ale za pouhopouhý zdroj informací, který už předběhly zdroje jiné, praktičtější.
Novinový papír je tedy dle mého papír na podpal, kniha, bohudík, nehoří, vzhledem ke své povaze spíše kulturní ji jen tak někdo nespálí, jak už si ověřili různí Koniášové a chladná elektronická forma ji ze stejného důvodu pravděpodobně nezabije.
Fenomén Youtube
Dnešním lidem standardní média nestačí. Hledají mnohé alternativní způsoby, jak se co nejlevněji pobavit. K tomu by měly do určité míry pomoci takové výdobytky moderní doby, jako je platforma soustředivší více či méně profesionální videa.Příkladem může být dnes tolik populární Youtube..
Vynalézavost uživatelů YouTube nezná hranic. Nedivme se proto, když se díky Youtube setkáváme s namixovanými záběry z filmů nebo jiných událostí hýbající současnou společností podbarvenými hudebními motivy všelijakých žánrů. Jistě, vypadá to krásně, ale zamyslíme- li se nad obsahem tohoto internetového serveru, často se může stát, že se lidé "tvořící" podobu Youtube dostanou do rozporu s autorskými právy.
Poplatky za copyrighty jsou mnohdy vysoké, a tak se lidé namísto složitých jednání o právech autorských bečasto pouští do úpravy videí bez oficiálních povolení.
Jakkoli je dnes server Youtube kontroverzní, přinesl lidem to, co hledají. Novou formu zábavy, v níž se můžou tvůrčím způsobem realizovat. Lidé zabývající se ochranou autorských práv si rvou vlasy, ale zákaz publikování na Youtube by mohl vést k efektu opačnému- uživatelé internetu by našli jiné způsoby úpravy videí na internetu než přes Youtube. A pak by se boj právníků s uživateli ve věcech autorskoprávních opakoval, a kdo ví, která strana by vyšla ze sporu jako vítěz. Nejspíš by oba tábory na konci vyjednávání čelila stejnému problému jako na začátku....
Vynalézavost uživatelů YouTube nezná hranic. Nedivme se proto, když se díky Youtube setkáváme s namixovanými záběry z filmů nebo jiných událostí hýbající současnou společností podbarvenými hudebními motivy všelijakých žánrů. Jistě, vypadá to krásně, ale zamyslíme- li se nad obsahem tohoto internetového serveru, často se může stát, že se lidé "tvořící" podobu Youtube dostanou do rozporu s autorskými právy.
Poplatky za copyrighty jsou mnohdy vysoké, a tak se lidé namísto složitých jednání o právech autorských bečasto pouští do úpravy videí bez oficiálních povolení.
Jakkoli je dnes server Youtube kontroverzní, přinesl lidem to, co hledají. Novou formu zábavy, v níž se můžou tvůrčím způsobem realizovat. Lidé zabývající se ochranou autorských práv si rvou vlasy, ale zákaz publikování na Youtube by mohl vést k efektu opačnému- uživatelé internetu by našli jiné způsoby úpravy videí na internetu než přes Youtube. A pak by se boj právníků s uživateli ve věcech autorskoprávních opakoval, a kdo ví, která strana by vyšla ze sporu jako vítěz. Nejspíš by oba tábory na konci vyjednávání čelila stejnému problému jako na začátku....
20.3.07
Kdo je tady ten Jů? Nikdo.
Ta pravá nová média do Česka ještě nedorazila
V poslední době se s nimi snad roztrhl pytel. Používá je každý. Spoustu slov, která znějí, jako kdyby se mezi sebou bavily postavičky z Teletubbies. Gůgl. Ájťůns. Blog. Íbej. Emejzn. Jehů. Jůťůb.
Jenže tyhle zvuky nepatří barevným plyšounům s anténkami na hlavě. Zaklínají se jimi přední vědci z univerzit i prestižní média. Říkají, že ta poťouchlá slova změní svět. Časopis Time dokonce v prosinci vyhlásil, že osobností loňského roku se stává... Jů.
Je ale čas říct pá pá, Jů.
Alespoň u nás.
Součástí prezentace k první přednášce Nových médií 2007 bylo video o Webu 2.0, které vytvořil profesor kulturní antropologie Mike Wesch z Kansas State University. Všem, kteří ho ještě neviděli, ho můžu jedině doporučit. Je vtipné, inspirativní, výborně sestříhané, s chytlavou hudbou (dokonce jsem se přistihl, jak se na její rytmus kroutím před monitorem). Některé záběry z tohoto videa mě odkázaly na esej „We Are the Web“. I tu doporučuji. Byť mě k rytmickému kroucení donutit nedokázala, je bezesporu zajímavá.
Jedna věc mi ale na obou těchto „učebních pomůckách“ vadí. Jsou takové rozjuchané, nadšené, nekriticky obdivují Web 2.0 (zjednodušeně: web, který do vytvářejí sami jeho čtenáři a ne profesionální redaktoři) jako něco nového a skvělého, co má zcela změnit žurnalistiku, postavit na hlavu vztah médií a jejich konzumentů a také naprosto překopat politiku, právo, psychologii, vztahy mezi lidmi...
Jenže oslavují něco, co my vlastně skoro neznáme.
Video i esej totiž zachycují zkušenost, kterou může mít obyvatel východního nebo západního pobřeží Spojených státu, maximálně možná ještě západní Evropy nebo Austrálie. Pro velkou většinu Čechů ale zůstávají ta poťouchlá slova z prvního odstavce jenom... poťouchlými slovy. A sotva je někdo u nás vnímá jako vyjádření obrovské síly lidské masy, která by si měla vytvořit vlastní média a jejich prostřednictvím změnit svět.
Většina z toho, co nám ta zvláštní slovíčka nabízejí, je totiž českému člověku odepřena. Ano, uznávám, zmiňované video mi přinesl Jůťůb. Přináší mi i řadu dalších videí každý den. I Emejzn mi nedávno přinesl knížku. Ale musel jsem za ni zaplatit asi trojnásobek její ceny (knížka stála x peněz, poštovné vyšlo na 2x peněz). Hudbu, klipy a filmy z Ájťůns si u nás stahovat nemůžeme (prý až budeme platit eurem, ha ha).
Václav Moravec nám nedávno na předmětu s poťouchlým názvem „Audiovizuální žurnalistika v éře technologické konvergence“ pouštěl ukázky toho, jak vypadá ve Velké Británii vysílání digitální televize. Z toho, čemu se dřív říkalo „bedna“ se díky digitalizaci stává centrum zábavy a informací, zcela srovnatelné s počítačem připojeným k internetu. V souvislosti s Webem 2.0 se mluví o „dvou P“ – personalizaci a participaci. V Británii patří "dvě P" i mezi vlastnosti televize. Divák může e-mailem zasílat otázky tvůrcům pořadů, diskutovat s jinými diváky (participace) anebo si vybrat, jaký film půjde večer u něj doma (personalizace).
To je sakra „nové médium“!
A v Česku? Můžu se klidně s někým z vás vsadit, jestli u nás budeme dříve platit eurem, nebo jestli tu dříve bude funkční digitální vysílání. Mám ale strach, že ani jeden z nás by se vítězství v této sázce nemusel dožít.
Také si nedovedu představit, jak by u nás web mohl zasáhnout do vysoké politiky tak, jako se to stalo loni v Americe. Zmiňované vydání časopisu Time popisuje případ, kdy republikánský senátor za Virginii George Allen nazval dobrovolníka tmavé pleti, který pracoval pro kampaň demokratického protikandidáta, „makakem“. Záznam této rasové urážky se hned objevil na Jůťůb. Přehrály si jej statisíce lidí. George Allen se díky tomu stal velmi slavným, ale ne tím způsobem, jaký by si přál. Volby ve Virginii prohrál a byla to právě jeho prohra, která rozhodla v posledních kongresových volbách o tom, že demokraté získali v americkém senátu většinu.
Český člověk zkrátka není ten Jů z titulní stránky časopisu Time, který svým chováním mění svět. Je to stále pasivní konzument médií, která mu přinášejí reportéři a editoři. Nevytváří si profily na Májspejs a nesvěřuje svoje nejniternější pocity Blogovi. To je něco, co zůstává zaležitostí několika málo nadšenců. Blogger u nás sotva jako první přinese informaci o nějaké politické kauze (jako Matt Drudge zprávu o ochutnávce doutníků Clintona a Lewinské – i když, je to vlastně politická kauza?). Představa, že u nás amatéři na internetu nahradí profesionální žurnalisty, mi přijde zcestná.
A neplatí to jenom o Česku. Vlastně na tom ještě nejsme tak špatně. Podle statistik na www.internetworldstats.com je u nás podíl populace s přístupem na internet 50%. V Turecku, které má pětasedmdesát milionů obyvatel, je k internetu připojeno jen 20% z nich. A například ve více než miliardové Indii jen 3,5%. Jak oni ovládají média? Jak poťouchlá asi připadají lidem v těchto zemích slova jako Gůgl, Májspejs, Ájťůns nebo Blog?
Nová média: Z pohledu čtenáře
Pohled na nová média se rozhodně mění podle toho, jakýma očima se na ně díváme. Nová média mají své výhody i nevýhody jak pro novináře, tak pro čtenáře. Podívejme se na ty, kvůli komu média existují.
- Kuk na čtenáře
Pojďme se jako čtenáři ještě rozdělit na ty z města a na ty z "venkova". Jinými slovy na ty, kteří jsou z větších měst a na ty, kteří jsou odevšad, jen ne z velkých měst. To totiž podle mého názoru hraje ještě s druhem zaměstnání ve výběru "stará" vs nová média obrovskou roli.
Začnu osobní zkušeností. Spousta lidí, kteří vědí, co studuji, se často ptají: "Tak co, už někam píšeš?" A většina z nich dodá: "Do nějakých novin?" A když odpovím, že píšu, ne však do novin, ale do online deníku, dostávám je do rozpaků. Nebo se stane, že v rozpacích jsem při takovém hovoru spíše já. Takoví lidé většinou vědí, že existuje něco jako idnes, ale tím to končí. Většina z nich ani podobné stránky nikdy nenavštívila. Diví se, proč nepíšu do "normálních" novin, že to je přece prestižnější!!! Pro tyto lidi jsou základním zdrojem informací právě noviny či televizní a rozhlasové zprávy. V menších městech totiž s počítačem pracuje (v zaměstnání nebo i mimo něj) mnohem méně lidí.
Pokud se mě ale zeptá někdo z většího města a já odpovím úplně stejně jako v předchozím případě, následuje něco ve smyslu: "Fakt? Tak to je dobrý!" Pro mnoho lidí je totiž internet důležitým zdrojem zpráv, noviny staví až na další místo v pořadí, protože pro ně nejsou až tak aktuální. Pak to dopadá tak, že si v tramvaji čtou bezplatné deníky, protože chtějí nějak zabít čas. Nebo využít čas... Zprávy, které si v nich přečtou, už jsou pro ně neaktuální, protože je už znají z internetu. Já jsem na tom úplně stejně, noviny si beru hlavně kvůli "luštěnkám". Prodleva mezi uzávěrkou, vytištěním a mým přečtením je zkrátka ohromná oproti několika kliknutím na internetu.
- A teď několik výhod a nevýhod, které mají nová média pro všechny čtenáře
Už jste někdy viděli, aby si na záchodě někdo četl internetový deník?
Nebo aby v tramvaji někdo vytahoval notebook, aby se dozvěděl výsledek právě skončeného zápasu?
Já tedy ne.
Ale je možné, že tito konzumenti nových médií jsou mnohem nenápadnější. Kdo by se taky tahal s notebookem. Stačí mít trošku chytřejší mobil, že...
Stejně jako si tištěné noviny nepřečte ten, kdo neumí číst, tak si nová média neužije ten, kdo neovládá "nové technologie".
Zastánci novin budou propagovat ranní čtení novin u snídaně nebo v dopravních prostředcích. Stejně tak ti, kteří mají radši nová média, si budou stát za svým.
Myslím, že tato možnost výběru bude trvat ještě hodně dlouho.
19.3.07
Ano, dnes není přednáška!!!!
A teď ta méně příjemná zpráva. Prosím, podívejte se na prezentace prvních dvou přdnášek našeho kurzu: totiž Úvod do nových médií a Web: před a těsně poté. Částečně jsem jejich obsah zvládl na první přednášce. Za týden se budeme věnovat INTERNETOVÉ BUBLINĚ, takže přijďte dobře naladěni. A pište na blog. Nazdar.
18.3.07
Virtuální realita na dosah
Když v roce 1981 Bill Gates pronesl svůj slavný výrok o tom, že „640kB musí stačit každému", netušil, na jakou ostudu si tím zadělává. Vývoj jde prudce kupředu a dnes již se požadavky uživatelů nepočítají na kilobajty, možná dokonce ani na megabajty. Připojením k internetu disponuje naprostá většina vyspělého světa a s určitou nadsázkou se dá i říci, že není daleko doba, kdy své nejlepší přátele budeme znát pouze podle jejich nicku na nějakém Instant Messengeru a rodiče budou psát dětem do vedlejší místnosti, že by laskavě mohli už jít do kuchyně na večeři.
Internet nás zkrátka zasáhl jako lavina, ze které není úniku. Z technického pohledu jsme ho dříve mohli charakterizovat jako web dokumentů. V poslední době se však setkáváme čím dále, tím více s jeho přeměnou v tzv. web dat, platformu dat, kde uživatel kontroluje svá data z různých zdrojů. Technologicky nám k této přeměně pomáhají sociální sítě, tagy, rss či blogy.
Není síť jako síť
Sociální sítě můžeme definovat jako skupiny uživatelů, kteří mají společné zájmy. Síť vzniká na komunitních webech, což je web, kam můžeme např. nahrát své fotografie a sdílet je s ostatními. Fotografiím se pak přidělují tagy, aby bylo jasné, kam patří. Jednotliví uživatelé si mohou dát ostatní do seznamu přátel či kolegů, sdílet s nimi své fotografie, komentáře nebo jiné soubory. S využitím sociálních sítí se setkáváme především u generace současných teenagerů, ale nemůžeme si nevšimnout i jejich stále se rozrůstajícího přesahu do komerční sféry.
To, že se ženy rády svěřují přítelkyním se svými starostmi častěji, než to dělají muži, je známou věcí. A že teď mají možnost vyzpovídat se i na internetu a sdílet své starosti s jinými ženami také není žádný objev. Ale fakt, že je k tomu začínají pobízet velké korporace a zřizují pro ně specializované webové stránky, je věc zcela nová. Mnohé pobízejí ženy surfující na internetu, aby se svěřily se svými zkušenostmi s jednotlivými produkty nebo životními příběhy, z nichž nejlepší bývají zpravidla velice dobře ohodnoceny. Firmy si od toho slibují přísun jinak nezjistitelných marketingových informací. Není žádným tajemstvím, že ženy ve spontánním rozhovoru mezi sebou prozradí daleko více než při běžném zodpovídání ankety či rozhovoru, a tak je firma daleko lépe schopna odhadnout potřeby a požadavky potenciálních zákaznic.
Blog, aneb svěřte se ostatním se svými zážitky.
S rozšířením sociálních sítí úzce souvisí rozmach blogů a to nejen jako jednoduchých statických stránek, ale interaktivních uživatelsky příjemných miniportálů obsahujících zvukové i video soubory znovu prokazující, že internet už opravdu není pouze o jednostranné komunikaci mezi podnikem a zákazníkem, ale stále více i o „komunikaci postavené na hlavu.“ Blogy umožňují i základním uživatelům internetu zřídit si své webové stránky během několika kliků a prezentovat tak sama sebe ve virtuální realitě. Tyto stránky bývají umístěny na veřejných serverech nebo stále více na stránkách různých firem, kde nalezneme opět i zážitky či zkušenosti uživatelů s jednotlivými produkty či službami společnosti.
RSS – Rich Site Summary
Dalším znakem přeměny internetu z webu dokumentů do interaktivního webu dat je určitě technologie RSS, která umožňuje, aby weby jednoduchým způsobem řekly lidem, že je k dispozici něco nového. Takže místo brouzdání po oblíbených stránkách pořád dokola, abychom zjistili, jestli je něco nového, si jen "objednáme" RSS kanál přetažením odkazu na RSS(XML) do čtečky. Ta pak periodicky kontaktuje weby a upozorní nás, když je něco nového.
Směr, kam se internet v současnosti ubírá, je docela čitelný. Nestane se však z pomocníka nepřítel a všemocný žrout času? Ať tak či tak, je jasné, že internet nás bude obklopovat čím dále, tím více a záleží asi jen na nás, jak moc mu propadneme..
Internet nás zkrátka zasáhl jako lavina, ze které není úniku. Z technického pohledu jsme ho dříve mohli charakterizovat jako web dokumentů. V poslední době se však setkáváme čím dále, tím více s jeho přeměnou v tzv. web dat, platformu dat, kde uživatel kontroluje svá data z různých zdrojů. Technologicky nám k této přeměně pomáhají sociální sítě, tagy, rss či blogy.
Není síť jako síť
Sociální sítě můžeme definovat jako skupiny uživatelů, kteří mají společné zájmy. Síť vzniká na komunitních webech, což je web, kam můžeme např. nahrát své fotografie a sdílet je s ostatními. Fotografiím se pak přidělují tagy, aby bylo jasné, kam patří. Jednotliví uživatelé si mohou dát ostatní do seznamu přátel či kolegů, sdílet s nimi své fotografie, komentáře nebo jiné soubory. S využitím sociálních sítí se setkáváme především u generace současných teenagerů, ale nemůžeme si nevšimnout i jejich stále se rozrůstajícího přesahu do komerční sféry.
To, že se ženy rády svěřují přítelkyním se svými starostmi častěji, než to dělají muži, je známou věcí. A že teď mají možnost vyzpovídat se i na internetu a sdílet své starosti s jinými ženami také není žádný objev. Ale fakt, že je k tomu začínají pobízet velké korporace a zřizují pro ně specializované webové stránky, je věc zcela nová. Mnohé pobízejí ženy surfující na internetu, aby se svěřily se svými zkušenostmi s jednotlivými produkty nebo životními příběhy, z nichž nejlepší bývají zpravidla velice dobře ohodnoceny. Firmy si od toho slibují přísun jinak nezjistitelných marketingových informací. Není žádným tajemstvím, že ženy ve spontánním rozhovoru mezi sebou prozradí daleko více než při běžném zodpovídání ankety či rozhovoru, a tak je firma daleko lépe schopna odhadnout potřeby a požadavky potenciálních zákaznic.
Blog, aneb svěřte se ostatním se svými zážitky.
S rozšířením sociálních sítí úzce souvisí rozmach blogů a to nejen jako jednoduchých statických stránek, ale interaktivních uživatelsky příjemných miniportálů obsahujících zvukové i video soubory znovu prokazující, že internet už opravdu není pouze o jednostranné komunikaci mezi podnikem a zákazníkem, ale stále více i o „komunikaci postavené na hlavu.“ Blogy umožňují i základním uživatelům internetu zřídit si své webové stránky během několika kliků a prezentovat tak sama sebe ve virtuální realitě. Tyto stránky bývají umístěny na veřejných serverech nebo stále více na stránkách různých firem, kde nalezneme opět i zážitky či zkušenosti uživatelů s jednotlivými produkty či službami společnosti.
RSS – Rich Site Summary
Dalším znakem přeměny internetu z webu dokumentů do interaktivního webu dat je určitě technologie RSS, která umožňuje, aby weby jednoduchým způsobem řekly lidem, že je k dispozici něco nového. Takže místo brouzdání po oblíbených stránkách pořád dokola, abychom zjistili, jestli je něco nového, si jen "objednáme" RSS kanál přetažením odkazu na RSS(XML) do čtečky. Ta pak periodicky kontaktuje weby a upozorní nás, když je něco nového.
Směr, kam se internet v současnosti ubírá, je docela čitelný. Nestane se však z pomocníka nepřítel a všemocný žrout času? Ať tak či tak, je jasné, že internet nás bude obklopovat čím dále, tím více a záleží asi jen na nás, jak moc mu propadneme..
(Kdy) odzvoní novinám?
Chtěla bych se přidat k článkům níže a „nahlas“ zapřemýšlet o budoucnosti „tradičních“ novin. V lecčems souhlasím s už řečeným. Domnívám se, že trh s tištěnými médii prochází krizí (odliv čtenářů, soutěž s internetem, posun obsahu), na jejímž konci novinám s největší pravděpodobností odzvoní. Zřejmě se tak nestane v horizontu několika příštích let, vše ale nasvědčuje tomu, že představa o jejich zániku není vůbec nereálná.
Pokud, jak jsme se dozvěděli z pondělní přednášky, mají Spojené státy a západní Evropa největší vliv na ostatní země, co se zavádění moderních technologií (internet, mobilní technologie atd.) týká, a právě tyto země se nejvíce potýkají s problémem klesajícího zájmu o tištěná média, pak si myslím, že podobně se tento problém dříve nebo později dotkne i zbytku světa.
Dopouštím se sice malé paušalizace, ale podle mého názoru mladí lidé vůbec (nejen Američané) nejsou zvyklí číst noviny. A pokud i generace jejich rodičů upouští od této tradice, pak si neumím představit, jak by se na takovém vývoji dalo něco změnit. Generace ještě dříve narozených - skalních zastánců novin - „odejde“ a zbyde tady jen hrstka těch, pro které noviny budou v jistém směru zajímavé. Možná se stanou symbolem postavení, životního stylu nebo nevím čeho.
Otázkou také je, při jakém prodaném nákladu budou noviny ještě životaschopny. Pokud se rozšíří a přetrvá trend multimediálního konceptu, kdy se mediální magnáti snaží obsáhnout internet, televizi i tištěné médium v jedné skupině, pak je samozřejmě snazší případné ztráty z jednoho vykompenzovat ziskem z druhého média. Je-li ale vydavatel živ jen z tištěného média, musí se pěkně otáčet. Což se ovšem odráží na jeho kvalitě. Ve snaze oslovit co možná největší počet čtenářů musí udělat kompromis - přinést mix seriozního zpravodajství, dobré publicistiky, ale i odlehčených témat ruku v ruce s patřičnou pro čtenáře zajímavou grafickou úpravou.
Myslím, že i přes zmíněné ústupky a různé inovace noviny v konkurenci s internetovou žurnalistikou této nakonec podlehnou. Internetové zpravodajství možná zatím není často tak kvalitní (stejně jako některé denní listy), ale je „rychlé“, bezplatné a pro přehled o aktuálním dostačující. Navíc, pokud nějaké téma zaujme víc, je tady možnost rovnou si k němu dohledat spoustu dalšího materiálu.
Pokud, jak jsme se dozvěděli z pondělní přednášky, mají Spojené státy a západní Evropa největší vliv na ostatní země, co se zavádění moderních technologií (internet, mobilní technologie atd.) týká, a právě tyto země se nejvíce potýkají s problémem klesajícího zájmu o tištěná média, pak si myslím, že podobně se tento problém dříve nebo později dotkne i zbytku světa.
Dopouštím se sice malé paušalizace, ale podle mého názoru mladí lidé vůbec (nejen Američané) nejsou zvyklí číst noviny. A pokud i generace jejich rodičů upouští od této tradice, pak si neumím představit, jak by se na takovém vývoji dalo něco změnit. Generace ještě dříve narozených - skalních zastánců novin - „odejde“ a zbyde tady jen hrstka těch, pro které noviny budou v jistém směru zajímavé. Možná se stanou symbolem postavení, životního stylu nebo nevím čeho.
Otázkou také je, při jakém prodaném nákladu budou noviny ještě životaschopny. Pokud se rozšíří a přetrvá trend multimediálního konceptu, kdy se mediální magnáti snaží obsáhnout internet, televizi i tištěné médium v jedné skupině, pak je samozřejmě snazší případné ztráty z jednoho vykompenzovat ziskem z druhého média. Je-li ale vydavatel živ jen z tištěného média, musí se pěkně otáčet. Což se ovšem odráží na jeho kvalitě. Ve snaze oslovit co možná největší počet čtenářů musí udělat kompromis - přinést mix seriozního zpravodajství, dobré publicistiky, ale i odlehčených témat ruku v ruce s patřičnou pro čtenáře zajímavou grafickou úpravou.
Myslím, že i přes zmíněné ústupky a různé inovace noviny v konkurenci s internetovou žurnalistikou této nakonec podlehnou. Internetové zpravodajství možná zatím není často tak kvalitní (stejně jako některé denní listy), ale je „rychlé“, bezplatné a pro přehled o aktuálním dostačující. Navíc, pokud nějaké téma zaujme víc, je tady možnost rovnou si k němu dohledat spoustu dalšího materiálu.
Dvě poznámky snad k věci
Poznámka 1. – Také vám stále uniká, co je to Web 2.0?
Musím říct, že já jsem do pondělka o téhle koncepci nevěděla vůbec, že existuje…a ani potom jsem nebyla o moc moudřejší. Ale pak jsem narazila na článek, který mi to drobátko osvětlil – je sice ze září, ale počítám, že se bude hodit i teď: http://www.marigold.cz/item/bez-web-2-0-pochcipa-cesky-internet-na-zatuchlost. Je tam přibližně jasně popsáno, o co jde, co se po nás bude chtít a co nám to možná dá.
Marigold vyzdvihuje americký server Digg.com a rád by viděl, aby to fungovalo také u nás. Jenže server, který řadí články podle oblíbenosti, tomu opravdu nevěřím. Pokud hledám relevantní informace, chci aby mi je připravil odborník, který s patřičným přehledem rozhodne, co je podstatné, a co ne, a rozhodně se nebudu spoléhat na masu anonymních čtenářů, kterým se něco líbí nebo z nudy klikají na nějaký odkaz, když čekají na pizzu. Možná, že to jinde funguje, ale u nás těžko, rozhodně to zavání ztrátou času při proklikávání se hromadou pitomostí, než když mi nějaký specializovaný server bude shromažďovat a třídit všechno na jednom místě. Po pravdě řečeno, nevěřím moc ani Wikipedii, která téhle myšlence také odpovídá, protože kde já si ověřím, že ten, kdo tam něco nasmolil, o tom opravdu má znalosti? A když si člověk vezme, že takhle mohou uvažovat i další a že se zrovna takhle dívají na jeho vlastní produkci…to není zrovna povzbudivé. Zrovna jako zástup anonymů a pseudonymů na internetu mě těžko může přesvědčit, že plodí kvalitní obsah, tak ani já jim moc nemůžu dokazovat, že píšu dobře a k věci.
Poznámka 2. – Ze života: Autorská práva k nevymožení
Hodně ošidná je otázka autorství a dodržování autorských práv, nezdá se vám? Řeknu příklad. Napsala jsem během loňského roku několik rozhovorů, recenzí a přehršel článků, která se nacházejí na informačním webu xyz (všimněte si, že nedělám reklamu ani sama sobě). No a jednou takhle přijdu na nějakou diskusi a tam nějaký pisálek dává odkaz na svoje stránky, kde jsou prý nejnovější informace z oboru, rozhovory a zajímavosti. Já na to teda kliknu a zařvu, protože tam najdu SVÉ rozhovory, SVÉ články a SVOU recenzi, bez odkazu, bez jména, bez ničeho. Tak jsem tomu spratkovi napsala, že jestli tam nenapíše, že jsem autorka já, tak ať si mě nepřeje, a doprovodila jsem to výhružnými citacemi ze zákona 46/2000. Chlapeček se polekal a opravil to. Jenže to je jeden. S našimi stránkami, které jsou míněné pro hodně specializované publikum, se to stalo od oficiálního spuštění v lednu dvakrát. Řekněme, že počet lidí, kterým stojí za to je vykrádat, je relativně malý, ale u větších stránek s velkou čteností to musí být jako na běžícím pásu…a spravedlnosti se nikdo nedovolá, protože jak můžete chytit a žalovat někoho, o kom ani nevíte, jak se jmenuje?
Musím říct, že já jsem do pondělka o téhle koncepci nevěděla vůbec, že existuje…a ani potom jsem nebyla o moc moudřejší. Ale pak jsem narazila na článek, který mi to drobátko osvětlil – je sice ze září, ale počítám, že se bude hodit i teď: http://www.marigold.cz/item/bez-web-2-0-pochcipa-cesky-internet-na-zatuchlost. Je tam přibližně jasně popsáno, o co jde, co se po nás bude chtít a co nám to možná dá.
Marigold vyzdvihuje americký server Digg.com a rád by viděl, aby to fungovalo také u nás. Jenže server, který řadí články podle oblíbenosti, tomu opravdu nevěřím. Pokud hledám relevantní informace, chci aby mi je připravil odborník, který s patřičným přehledem rozhodne, co je podstatné, a co ne, a rozhodně se nebudu spoléhat na masu anonymních čtenářů, kterým se něco líbí nebo z nudy klikají na nějaký odkaz, když čekají na pizzu. Možná, že to jinde funguje, ale u nás těžko, rozhodně to zavání ztrátou času při proklikávání se hromadou pitomostí, než když mi nějaký specializovaný server bude shromažďovat a třídit všechno na jednom místě. Po pravdě řečeno, nevěřím moc ani Wikipedii, která téhle myšlence také odpovídá, protože kde já si ověřím, že ten, kdo tam něco nasmolil, o tom opravdu má znalosti? A když si člověk vezme, že takhle mohou uvažovat i další a že se zrovna takhle dívají na jeho vlastní produkci…to není zrovna povzbudivé. Zrovna jako zástup anonymů a pseudonymů na internetu mě těžko může přesvědčit, že plodí kvalitní obsah, tak ani já jim moc nemůžu dokazovat, že píšu dobře a k věci.
Poznámka 2. – Ze života: Autorská práva k nevymožení
Hodně ošidná je otázka autorství a dodržování autorských práv, nezdá se vám? Řeknu příklad. Napsala jsem během loňského roku několik rozhovorů, recenzí a přehršel článků, která se nacházejí na informačním webu xyz (všimněte si, že nedělám reklamu ani sama sobě). No a jednou takhle přijdu na nějakou diskusi a tam nějaký pisálek dává odkaz na svoje stránky, kde jsou prý nejnovější informace z oboru, rozhovory a zajímavosti. Já na to teda kliknu a zařvu, protože tam najdu SVÉ rozhovory, SVÉ články a SVOU recenzi, bez odkazu, bez jména, bez ničeho. Tak jsem tomu spratkovi napsala, že jestli tam nenapíše, že jsem autorka já, tak ať si mě nepřeje, a doprovodila jsem to výhružnými citacemi ze zákona 46/2000. Chlapeček se polekal a opravil to. Jenže to je jeden. S našimi stránkami, které jsou míněné pro hodně specializované publikum, se to stalo od oficiálního spuštění v lednu dvakrát. Řekněme, že počet lidí, kterým stojí za to je vykrádat, je relativně malý, ale u větších stránek s velkou čteností to musí být jako na běžícím pásu…a spravedlnosti se nikdo nedovolá, protože jak můžete chytit a žalovat někoho, o kom ani nevíte, jak se jmenuje?
Noviny – ano či ne?
Pesimisté nedávají tradičním novinám velkou šanci na přežití. Pokud jim dávají nějakou slušnější vyhlídku, pak ji podmiňují změnou obsahu. Noviny odepisují z mnoha relevantních důvodů.
1. Noviny jsou pomalé: nemohou reagovat na běh událostí dostatečně rychle. Což je logické vzhledem k tomu, že většina událostí, které na světě probíhají, je od sebe teoreticky vzdálena na kliknutí myši. Fáze přípravy novin sice probíhá stejným způsobem (klik: agenturní servis, klik: odesílám editorovi, klik: editor posílá do tisku), ale nakonec je stejně někdo musí vytisknout a rozvézt hezky postaru. Což chvíli trvá…
2. Noviny nejsou dostatečně interaktivní. Na internetu určujete, v jakém pořadí si zprávy přečtete, pouštíte si videa, hlasujete v anketách nebo přidáváte komentáře pod články.
3. Noviny jsou drahé. Jeden výtisk stojí v průměru deset korun, to je padesát za týden a dvě stě za měsíc. Dvě stovky, to jsou přibližně dva měsíce internetu. Internetu, kde kromě čtení a poslouchání zpráv můžu psát e-maily, chatovat, platit účty, objednávat pojištění, kupovat dovolenou, vybírat mobil, stahovat filmy a muziku…
I optimisté však přicházejí s mnoha nepopiratelnými argumenty. Například zakladatel Seznamu Ivo Lukačevič představuje na svém blogu tři důvody, proč se podle něj noviny nemusejí bát o svou budoucnost.
1. Text na obrazovce unavuje oči rychleji než na papíře. Lidé si často články stejně tisknou, aby si je vůbec mohli všechny přečíst.
2. V novinách se dozvíte i tom, co vás nezajímá. Máte tak všeobecnější přehled o dění kolem sebe. (Pro někoho to může být omezující, lze v tom však spatřovat i výhodu.)
3. Noviny jsou přenosné a nedojde jim baterka v tu nejméně vhodnou chvíli. Můžete je číst úplně všude. (Dokážete si představit Ala Bundu, jak jde na záchod s notebookem?)
Které z těchto faktorů nakonec převáží ty druhé, není jednoduché předvídat. Pokud se příliš přikloníte na jednu stranu a pustíte se do odvážných předpovědí, můžete dopadnout jako Michael Crichton. Přesto se domnívám, že úplný zánik klasické podoby novin není otázkou deseti let, ale podstatně vzdálenější budoucnosti. Současná praxe totiž ukazuje, že v mnoha směrech máme tendenci technický pokrok přeceňovat.
17.3.07
Noviny budoucnost mají, otázka je jakou
Z předchozích několika málo příspěvků zatím vyplývá, že tištěná média v dnešním světě ještě – alespoň tedy v nejbližších letech – své místo mají, že budou ve své „papírové“ verzi stále k dostání. Ne tak shovívavý přístup už jim stejné příspěvky věští v horizontu vzdálenější budoucnosti... Odhadům, jak vzdálené, bych se tu však raději vyhnula, protože jakákoli hypotéza by v tomto směru byla celkem odvážná (stejně, jako tomu bylo například u pánů Altheida a Snowa a jejich „mrtvé žurnalistice“, zmíněné v příspěvku Mladí Evropané noviny čtou...).
Co je však celkem očekávatelné je, že v budoucnu patrně dojde ke změně obsahu médií, k jeho posunu novým směrem. Stejně jako rozhlas či televize nebyly poslední etapou vývoje médií, také tradiční dělení „bulvár – seriózní médium“ jednou nejspíš nebude jediné. Již v posledních několika letech jsme si mohli všimnout náznaků – a to nejen v české mediální krajině – jistého mezistupně, který by se dal nazvat mediálním „prasopsem“, tedy směsí bulváru a relativně seriózních obsahů v rámci jediného média (konkrétní tituly nechť si každý doplní sám). Avšak troufám si tvrdit, že ani toto nebude konečnou fází, že vznikne nějaký čtvrtý (pátý, šestý) „typ“ média, o kterém my dnes ještě nemáme ani potuchy.
Jednou z již celkem vžitých učebnicových pouček je, že internet je doposud nejrychlejším známým způsobem, jak poskytnout nejaktuálnější informace široké (oproti novinám, rozhlasu a televizi přímo nejširší) veřejnosti, a že tedy další média v tomto konkurovat nemohou (někdo by mohl namítat, že televize či rozhlas mohou využít přímých přenosů; v tomto případě se však většinou jedná o uvedení zatím jen stručných a neúplných informací, k čemuž dochází vlivem nedostatku času na přípravu – a to nejen co se sběru informací týče, ale je nutno připočíst i zajištění technického zázemí).
Ovšem jednotlivá média v sobě v porovnání s internetem zahrnují své vlastní konkurenceschopné aspekty. A tady již narážím na onen zmíněný posun obsahu: protože tato média nejsou schopná předložit recipientovi něco, co by již nevěděl z internetu, pokouší se předložit nová témata, případně témata již známá, ale rozebraná ze zatím „neošoupaného“ úhlu pohledu. Proto se nejspíš třeba novinové zpravodajství postupně transformuje do publicistické polohy, přibude komentářů a zevrubnějších rozborů témat (čímž budou noviny zase konkurovat časopisům). Tyto tendence se již osvědčily například u amerických periodik, i když zde nelze přímo mluvit o vlivu internetu (americká média se takto profilovala již od svých počátků). Proto je možné, že se i naše média pokusí tento „vzor“ následovat.
Souhlasím také s názorem, že člověk potřebuje jistotu „pevného bodu“ ve svém životě (viz Technologie se vyvíjejí...), který je stále ještě pádným argumentem pro to, že noviny jen tak nezaniknou a že se o nich naši nejbližší potomci nebudou učit jen jako o jednom z mnoha „outových“ druhů zábavy svých předků. Nejde tu však jen historickou nostalgii, ale i pocit hmotného světa kolem nás. Myslím, že alespoň dnes je pro většinu z nás život v „kyberprostoru“, stavu beztíže, pořád ještě vidinou vyvolávající úzkost.
Co je však celkem očekávatelné je, že v budoucnu patrně dojde ke změně obsahu médií, k jeho posunu novým směrem. Stejně jako rozhlas či televize nebyly poslední etapou vývoje médií, také tradiční dělení „bulvár – seriózní médium“ jednou nejspíš nebude jediné. Již v posledních několika letech jsme si mohli všimnout náznaků – a to nejen v české mediální krajině – jistého mezistupně, který by se dal nazvat mediálním „prasopsem“, tedy směsí bulváru a relativně seriózních obsahů v rámci jediného média (konkrétní tituly nechť si každý doplní sám). Avšak troufám si tvrdit, že ani toto nebude konečnou fází, že vznikne nějaký čtvrtý (pátý, šestý) „typ“ média, o kterém my dnes ještě nemáme ani potuchy.
Jednou z již celkem vžitých učebnicových pouček je, že internet je doposud nejrychlejším známým způsobem, jak poskytnout nejaktuálnější informace široké (oproti novinám, rozhlasu a televizi přímo nejširší) veřejnosti, a že tedy další média v tomto konkurovat nemohou (někdo by mohl namítat, že televize či rozhlas mohou využít přímých přenosů; v tomto případě se však většinou jedná o uvedení zatím jen stručných a neúplných informací, k čemuž dochází vlivem nedostatku času na přípravu – a to nejen co se sběru informací týče, ale je nutno připočíst i zajištění technického zázemí).
Ovšem jednotlivá média v sobě v porovnání s internetem zahrnují své vlastní konkurenceschopné aspekty. A tady již narážím na onen zmíněný posun obsahu: protože tato média nejsou schopná předložit recipientovi něco, co by již nevěděl z internetu, pokouší se předložit nová témata, případně témata již známá, ale rozebraná ze zatím „neošoupaného“ úhlu pohledu. Proto se nejspíš třeba novinové zpravodajství postupně transformuje do publicistické polohy, přibude komentářů a zevrubnějších rozborů témat (čímž budou noviny zase konkurovat časopisům). Tyto tendence se již osvědčily například u amerických periodik, i když zde nelze přímo mluvit o vlivu internetu (americká média se takto profilovala již od svých počátků). Proto je možné, že se i naše média pokusí tento „vzor“ následovat.
Souhlasím také s názorem, že člověk potřebuje jistotu „pevného bodu“ ve svém životě (viz Technologie se vyvíjejí...), který je stále ještě pádným argumentem pro to, že noviny jen tak nezaniknou a že se o nich naši nejbližší potomci nebudou učit jen jako o jednom z mnoha „outových“ druhů zábavy svých předků. Nejde tu však jen historickou nostalgii, ale i pocit hmotného světa kolem nás. Myslím, že alespoň dnes je pro většinu z nás život v „kyberprostoru“, stavu beztíže, pořád ještě vidinou vyvolávající úzkost.
16.3.07
Technologie se vyvíjejí, vyvíjí se i člověk?
V diskusi o zániku novin se zkusme na věc podívat nejen z hlediska technologií a statistických údajů, ale také jednoduše z hlediska lidského. Svět okolo nás se totiž sice neustále zrychluje (v našem případě zejména v rychlosti předávání informací), ale schopnosti člověka zůstávají v zásadě stejné. Podobně se v zásadě nemění ani lidské potřeby.
Zásadní hodnotou lidské společnosti je dobře fungující rodina. Pokud v ní dítě vyrůstat nemůže, má to na jeho vývoj negativní vliv, často s určitými psychickými následky. Dítě totiž ztratilo určitý „opěrný bod“.
Ve všech vyspělých státech existuje ochrana dalších „opěrných bodů“ – architektonických památek. Představte si, že by ve vašem rodném městě ochrana památek neexistovala a zástavba by se každých 20 let zcela změnila například podle přání prosperujících firem. Měli byste se vůbec kam vracet?
Člověk není psychicky přizpůsoben neustálým změnám a dříve či později hledá v životě body, na jejichž existenci se může spolehnout. Mezi ně řadím i existenci papírových novin. Pokud si totiž koupíte papírové noviny, „nikdo vám je už nevezme“. Pokud si ale na internetu přečtete článek, může být jeho obsah za několik hodin jiný, případně článek nemusíte najít vůbec. Ačkoliv tenhle postoj na internetové odborníky nejspíš působí směšně, pro určitou skupinu lidí představují papírové noviny životní jistotu.
Samozřejmě zdaleka ne každý hledá zastavení a určitou jistotu bytí právě u papírových novin. Jiní ji hledají třeba v návštěvě divadla či poslechu klasické hudby v podání „živých“ muzikantů. Nebo snad i je internet a nová média ze světa vymažou?
Zásadní hodnotou lidské společnosti je dobře fungující rodina. Pokud v ní dítě vyrůstat nemůže, má to na jeho vývoj negativní vliv, často s určitými psychickými následky. Dítě totiž ztratilo určitý „opěrný bod“.
Ve všech vyspělých státech existuje ochrana dalších „opěrných bodů“ – architektonických památek. Představte si, že by ve vašem rodném městě ochrana památek neexistovala a zástavba by se každých 20 let zcela změnila například podle přání prosperujících firem. Měli byste se vůbec kam vracet?
Člověk není psychicky přizpůsoben neustálým změnám a dříve či později hledá v životě body, na jejichž existenci se může spolehnout. Mezi ně řadím i existenci papírových novin. Pokud si totiž koupíte papírové noviny, „nikdo vám je už nevezme“. Pokud si ale na internetu přečtete článek, může být jeho obsah za několik hodin jiný, případně článek nemusíte najít vůbec. Ačkoliv tenhle postoj na internetové odborníky nejspíš působí směšně, pro určitou skupinu lidí představují papírové noviny životní jistotu.
Samozřejmě zdaleka ne každý hledá zastavení a určitou jistotu bytí právě u papírových novin. Jiní ji hledají třeba v návštěvě divadla či poslechu klasické hudby v podání „živých“ muzikantů. Nebo snad i je internet a nová média ze světa vymažou?
15.3.07
Mladí Evropané noviny čtou, ale nechtějí za to platit
Tak by se dala velmi zjednodušeně shrnout úvodní část eseje Karla Hvížďaly O dvojích kleštích na česká média (in Jak myslet média). Autor připomíná zakladatele celosvětové sítě novin Metro Jana Steinbecka, který před svou smrtí řekl: „Bezplatným novinám patří budoucnost. Lidé nebudou ochotni za zpravodajství platit.“ A já si troufám napsat, že ono na tom něco pravdy bude. Alespoň v tom případě, že zpravodajství bude mít takovou podobu, jakou má. Ale k tomu se ještě dostanu.
Údaje z roku 2005 říkají, že „Metro má na celém světě celkový náklad 5 milionu exemplářů a denně je čte 15 milionů lidí“. Norové Metru začali konkurovat bezplatným listem 20 minut, který také expanduje. Jen tak pro úplnost - u nás si můžeme bezplatně prolistovávat už zmíněné Metro, 24 hodin a Metropolitní expres.
I když je úroveň většiny takových plátků nevalná (viz výrok spolužáka P. V. s listem 24 hodin v ruce: „Nechápu, proč nám dávaj´ na vrátnici takovej shit…“), přesto je lidé čtou. Jak Karel Hvížďala uvádí, největší skupinu čtenářů nepředstavují penzisté, jak si zakladatelé novin zadarmo představovali, ale mladí lidé, „o kterých se většina mediálních odborníků domnívala, že se budou informovat pomocí internetu“.
Jednak si myslím, že právě penzisté patří do té skupiny, která už roky čte ty „svoje noviny“. Aneb jak píše autor eseje: „Jak studie ukazují, kdo získá návyk držet ráno v ruce noviny a umazat je při snídani od marmelády (stačí prý k tomu tři roky), stává se pravidelným čtenářem kvalitních, prestižních novin, a to až do smrti.“
A jednak se nemusí vylučovat to, že se mladí informují prostřednictvím internetu, a zároveň sáhnou po bezplatných novinách. Dělám to taky tak, teda pokud se mi cestou na fakultu nechce běžet do Národní knihovny, kde už nějaký čas dávají Lidové noviny zadarmo :-) Shrnuto podtrženo (fuj, to je teda klišé). Informace z internetu (počítačová místnost FSV), troje rádoby noviny (kameloti a vrátnice), Lidovky (šatna Národní knihovny) a popř. půjčování dalších periodik (knihovna FSV a mnohé další) - a mám to (relativně) zadarmo!
Za to, co mi v současné době nabízí mediální trh, a nazývá to více či méně seriózními novinami a časopisy, se mi prostě nechce platit. Až někdo přijde s něčím, co uspokojí mé (čtenářské) potřeby, vážně ráda sáhnu do prasátka.
PS: V USA je to pochopitelně jinak. (V USA je mimochodem všechno jinak.) „Jak v dubnu 2005 prohlásil na konferenci novinových šéfredaktorů Rupert Murdoch, čtenáři novin vymírají a noví se nerodí. Mladí Američané se nestávají čtenáři novin, informují se pomocí internetu.“ Podle kde koho vymírá kde kdo a kde co, a jak víme od našeho guru (ano od Vás, pane Čermáku), už se dokonce ví, ve kterém roce umře úplně ten poslední americký čtenář novin. Nějak extra mě to teda nevzrušuje. Zvlášť po tom, co jsem ve fejetonu Jana Jiráka Žurnalistika (in Než to zapomenem) narazila na názor pánů Altheida a Snowa, kteří už v roce 1991 ve své knize tvrdili, že „žurnalistika je mrtvá“. Tak to dopadá, když si každý může říkat a psát, co chce. A my se pak o tom musíme učit.
Údaje z roku 2005 říkají, že „Metro má na celém světě celkový náklad 5 milionu exemplářů a denně je čte 15 milionů lidí“. Norové Metru začali konkurovat bezplatným listem 20 minut, který také expanduje. Jen tak pro úplnost - u nás si můžeme bezplatně prolistovávat už zmíněné Metro, 24 hodin a Metropolitní expres.
I když je úroveň většiny takových plátků nevalná (viz výrok spolužáka P. V. s listem 24 hodin v ruce: „Nechápu, proč nám dávaj´ na vrátnici takovej shit…“), přesto je lidé čtou. Jak Karel Hvížďala uvádí, největší skupinu čtenářů nepředstavují penzisté, jak si zakladatelé novin zadarmo představovali, ale mladí lidé, „o kterých se většina mediálních odborníků domnívala, že se budou informovat pomocí internetu“.
Jednak si myslím, že právě penzisté patří do té skupiny, která už roky čte ty „svoje noviny“. Aneb jak píše autor eseje: „Jak studie ukazují, kdo získá návyk držet ráno v ruce noviny a umazat je při snídani od marmelády (stačí prý k tomu tři roky), stává se pravidelným čtenářem kvalitních, prestižních novin, a to až do smrti.“
A jednak se nemusí vylučovat to, že se mladí informují prostřednictvím internetu, a zároveň sáhnou po bezplatných novinách. Dělám to taky tak, teda pokud se mi cestou na fakultu nechce běžet do Národní knihovny, kde už nějaký čas dávají Lidové noviny zadarmo :-) Shrnuto podtrženo (fuj, to je teda klišé). Informace z internetu (počítačová místnost FSV), troje rádoby noviny (kameloti a vrátnice), Lidovky (šatna Národní knihovny) a popř. půjčování dalších periodik (knihovna FSV a mnohé další) - a mám to (relativně) zadarmo!
Za to, co mi v současné době nabízí mediální trh, a nazývá to více či méně seriózními novinami a časopisy, se mi prostě nechce platit. Až někdo přijde s něčím, co uspokojí mé (čtenářské) potřeby, vážně ráda sáhnu do prasátka.
PS: V USA je to pochopitelně jinak. (V USA je mimochodem všechno jinak.) „Jak v dubnu 2005 prohlásil na konferenci novinových šéfredaktorů Rupert Murdoch, čtenáři novin vymírají a noví se nerodí. Mladí Američané se nestávají čtenáři novin, informují se pomocí internetu.“ Podle kde koho vymírá kde kdo a kde co, a jak víme od našeho guru (ano od Vás, pane Čermáku), už se dokonce ví, ve kterém roce umře úplně ten poslední americký čtenář novin. Nějak extra mě to teda nevzrušuje. Zvlášť po tom, co jsem ve fejetonu Jana Jiráka Žurnalistika (in Než to zapomenem) narazila na názor pánů Altheida a Snowa, kteří už v roce 1991 ve své knize tvrdili, že „žurnalistika je mrtvá“. Tak to dopadá, když si každý může říkat a psát, co chce. A my se pak o tom musíme učit.
14.3.07
Kdy zaniknou noviny?
Otázka zániku novin se diskutuje už řadu let. Vyhubení se jim předpovídalo při vynálezu rozhlasu, televize a nyní se zdá, že je do věčných lovišť definitivně pošle internet.
Není nic staršího než zítřejší noviny, paroduje se populární formulka o včerejších novinách. Ano je to tak, všechna ostatní tři média noviny předběhla v aktuálnosti a poutavosti, s jakou zprávy podávají. Přesto ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl novinám v nejbližších letech zazvonit umíráček.
Jejich náklad celosvětově roste, i když zejména v zemích Západní Evropy a Severní Ameriky má spíše klesající tendenci. Stále více čtenářů hledá informace na internetu. Ostatní část světa však tvoří nezanedbatelné potenciální publikum, které poté, co se naučí číst a psát, sáhne automaticky po novinách, protože internet je v těchto oblastech nedosažitelný.
Kdy zmizí noviny z povrchu zemského? Troufám si tvrdit, že ve vyspělých zemích ne dříve než za 40 let, i když si stále myslím, že je potřeba rozlišovat mezi seriózními a bulvárními novinami - o ty druhé bude v tištěné formě zájem stále a podle mého názoru v dohledné době převálcují ty seriózní. V rozvojových zemích by mohly noviny vydržet dalších sto let.
Vyhubení novin přinese i další závažný problém- bude se novinářům říkat novináři, když už žádné noviny nebudou? A podaří se dostat internetové zpravodajství na takovou úroveň, abychom ho nevnímali jako méněcenné a méně důvěryhodné oproti novinám, jak se to děje dnes?
Není nic staršího než zítřejší noviny, paroduje se populární formulka o včerejších novinách. Ano je to tak, všechna ostatní tři média noviny předběhla v aktuálnosti a poutavosti, s jakou zprávy podávají. Přesto ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl novinám v nejbližších letech zazvonit umíráček.
Jejich náklad celosvětově roste, i když zejména v zemích Západní Evropy a Severní Ameriky má spíše klesající tendenci. Stále více čtenářů hledá informace na internetu. Ostatní část světa však tvoří nezanedbatelné potenciální publikum, které poté, co se naučí číst a psát, sáhne automaticky po novinách, protože internet je v těchto oblastech nedosažitelný.
Kdy zmizí noviny z povrchu zemského? Troufám si tvrdit, že ve vyspělých zemích ne dříve než za 40 let, i když si stále myslím, že je potřeba rozlišovat mezi seriózními a bulvárními novinami - o ty druhé bude v tištěné formě zájem stále a podle mého názoru v dohledné době převálcují ty seriózní. V rozvojových zemích by mohly noviny vydržet dalších sto let.
Vyhubení novin přinese i další závažný problém- bude se novinářům říkat novináři, když už žádné noviny nebudou? A podaří se dostat internetové zpravodajství na takovou úroveň, abychom ho nevnímali jako méněcenné a méně důvěryhodné oproti novinám, jak se to děje dnes?
Devatero
Alan Jacobson z agentury Brass Tacks Design, která se zabývá podobou tištěných médií, sestavil devatero rad pro noviny, jež chtějí uspět v éře internetu:
1. Brát internet vážně.
2. Odvíjet platy novinářů od prodaného nákladu.
3. Zaměřit se na získávání nových čtenářů víc než na udržování počtu stávajících předplatitelů.
4. Nepsat "novinky", ale "o novinkách" - ve srovnání s internetem nemůže tisk v rychlosti zvítězit.
5. Investovat do rozvoje novin.
6. Snížit prodejní cenu.
7. Zlepšit webové stránky novin a přilákat k nim inzerenty.
8. Propagovat tisk jinými médii - rozhlasem, televizí, billboardy...
9. Zamezit soupeření jednotlivých oddělení uvnitř titulu.
Zdroj: http://www.brasstacksdesign.com/newrulesfornewspapers.htm#compensation
1. Brát internet vážně.
2. Odvíjet platy novinářů od prodaného nákladu.
3. Zaměřit se na získávání nových čtenářů víc než na udržování počtu stávajících předplatitelů.
4. Nepsat "novinky", ale "o novinkách" - ve srovnání s internetem nemůže tisk v rychlosti zvítězit.
5. Investovat do rozvoje novin.
6. Snížit prodejní cenu.
7. Zlepšit webové stránky novin a přilákat k nim inzerenty.
8. Propagovat tisk jinými médii - rozhlasem, televizí, billboardy...
9. Zamezit soupeření jednotlivých oddělení uvnitř titulu.
Zdroj: http://www.brasstacksdesign.com/newrulesfornewspapers.htm#compensation
3.3.07
Zpráva WAN z roku 2006
Loni byla v Moskvě zveřejněna nová zpráva WAN za rok 2005. V roce 2005 se celkový náklad novin ve světě zvýšil o 0,56% (v Česku téměř o 5%). Za posledních 5 let se celosvětový náklad novin zvýšil o 7,8 % , prodej o 6%. Bezplatným deníkům připadá 6% celkového světového nákladu (v Evropě 17 %).
Nejdůležitější výsledky naleznete zde
Nejdůležitější výsledky naleznete zde
2.3.07
POZOR POZOR, v pondělí 5. března OPĚT NENÍ PŘEDNÁŠKA ...
... a to z důvodu trvající technické poruchy v posluchárně 215. Jiná posluchárna s odpovídající kapacitou není k dispozici.
Protože přednášet o nových médií bez nových médií (nebo aspoň přiměřeně nových) nemá smysl, nemusíte chodit. Já nicméně přijdu a budu k dispozici v počítačové učebně číslo 108. Zde můžeme řešit problémy s registracemi na blog, případně v menší společnosti debatovat o tom, co vás zajímá.
ODVĚTVOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ začne tentokrát v řádném termínu v čísle 108 od 12:30. Řádná přednáška "nových médií" snad už konečně proběhne další týden, tedy 12. března. Na této přednášce si také řekneme, jak nahradíme promeškané dvě hodiny.
NAZDAR.
Protože přednášet o nových médií bez nových médií (nebo aspoň přiměřeně nových) nemá smysl, nemusíte chodit. Já nicméně přijdu a budu k dispozici v počítačové učebně číslo 108. Zde můžeme řešit problémy s registracemi na blog, případně v menší společnosti debatovat o tom, co vás zajímá.
ODVĚTVOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ začne tentokrát v řádném termínu v čísle 108 od 12:30. Řádná přednáška "nových médií" snad už konečně proběhne další týden, tedy 12. března. Na této přednášce si také řekneme, jak nahradíme promeškané dvě hodiny.
NAZDAR.
1.3.07
Vliv internetu na sledovanost televize
Velikost vlivu internetu na sledovanost televize v České republice ovlivňuje především (už v předchozích úvahách zmiňovaná) skutečnost, že přístup na internet má u nás jen okolo 27% domácností. České televizní stanice, které můžete sledovat po internetu, žádnou konkurenci pro klasické televize nepřestavují. Prvním důvodem je, že v českém prostředí v podstatě ani není co sledovat, protože televizních stanic tohoto typu na internetu mnoho nenajdete (seznam nejen českých internetových televizí na http://wwitv.com/portal.htm ). Většina z nich je navíc pouze elektronickou podobou již existujících televizních stanic. Na internet se proto kvůli sledování televize připojí člověk pouze v případě, chce-li si vytáhnout z archivu nějaký starší materiál, který prošvihl v televizi, nebo chce-li se prostě jenom v průběhu dne podívat na zprávy a nemá přístup k televiznímu přijímači.
Protože starší část obyvatel buď nemá počítač, nebo neovládá internet a nechce tento stav měnit, nejčastějšími uživateli internetu je ta mladší část z nás. Od toho se také odvíjejí hlavní předměty zájmu. Kromě zpravodajství lidé na internetu vyhledávají nejčastěji zábavu. Zaměříme-li se tedy opět na prostředí internetových televizí, pokud uživatel ovládá světové jazyky, může sledovat nespočet zahraničních televizí nabízejících pořád dokola tytéž seriály, popřípadě různé talkshow a jiné "hodnotné" pořady. V tomto případě může mít internet z hlediska žánru všeobecně vliv hlavně na divácký výběr televizních pořadů. Největším trendem se na internetu v poslední době stala především amatérská videa všeho druhu. Z toho tedy lze usuzovat, že pokud chtějí televizní stanice zvyšovat svou sledovanost a naslouchat divákům, budou produkovat nové a nové reality show, více místa by mohly věnovat i hudbě.
Internet však nezobrazuje záliby všech diváků, proto se televizní stanice nenechají internetem příliš ovlivňovat. Alespoň ty české ne. A to z jednoho prostého důvodu: Televize je totiž fenomén, který se do srdcí českých občanů zapsal natrvalo. Nejenže se podle časů oblíbených pořadů zčásti řídí denní koloběh celé rodiny, ale televizor je věc téměř posvátná a dnes už jen těžko najdeme rodinu, která vlastní pouze jeden. Češi jsou národ konzervativců a televizi si prostě nenechají vzít. Nejspíš to bude také tím, že valná většina diváků má sledování televize spjato s povalováním se na pohovce, odpočinkem a konzumací čehokoliv. U počítače lze samozřejmě také odpočívat a konzumovat cokoliv, ale horizontální poloha je přece jenom příjemnější než poloha vertikální, které si všichni přes den užijeme dost.
Subscribe to:
Posts (Atom)