Kdo je tady ten Jů? Nikdo.

Ta pravá nová média do Česka ještě nedorazila

V poslední době se s nimi snad roztrhl pytel. Používá je každý. Spoustu slov, která znějí, jako kdyby se mezi sebou bavily postavičky z Teletubbies. Gůgl. Ájťůns. Blog. Íbej. Emejzn. Jehů. Jůťůb.

Jenže tyhle zvuky nepatří barevným plyšounům s anténkami na hlavě. Zaklínají se jimi přední vědci z univerzit i prestižní média. Říkají, že ta poťouchlá slova změní svět. Časopis Time dokonce v prosinci vyhlásil, že osobností loňského roku se stává... Jů.

Je ale čas říct pá pá, Jů.

Alespoň u nás.

Součástí prezentace k první přednášce Nových médií 2007 bylo video o Webu 2.0, které vytvořil profesor kulturní antropologie Mike Wesch z Kansas State University. Všem, kteří ho ještě neviděli, ho můžu jedině doporučit. Je vtipné, inspirativní, výborně sestříhané, s chytlavou hudbou (dokonce jsem se přistihl, jak se na její rytmus kroutím před monitorem). Některé záběry z tohoto videa mě odkázaly na esej „We Are the Web“. I tu doporučuji. Byť mě k rytmickému kroucení donutit nedokázala, je bezesporu zajímavá.

Jedna věc mi ale na obou těchto „učebních pomůckách“ vadí. Jsou takové rozjuchané, nadšené, nekriticky obdivují Web 2.0 (zjednodušeně: web, který do vytvářejí sami jeho čtenáři a ne profesionální redaktoři) jako něco nového a skvělého, co má zcela změnit žurnalistiku, postavit na hlavu vztah médií a jejich konzumentů a také naprosto překopat politiku, právo, psychologii, vztahy mezi lidmi...

Jenže oslavují něco, co my vlastně skoro neznáme.

Video i esej totiž zachycují zkušenost, kterou může mít obyvatel východního nebo západního pobřeží Spojených státu, maximálně možná ještě západní Evropy nebo Austrálie. Pro velkou většinu Čechů ale zůstávají ta poťouchlá slova z prvního odstavce jenom... poťouchlými slovy. A sotva je někdo u nás vnímá jako vyjádření obrovské síly lidské masy, která by si měla vytvořit vlastní média a jejich prostřednictvím změnit svět.

Většina z toho, co nám ta zvláštní slovíčka nabízejí, je totiž českému člověku odepřena. Ano, uznávám, zmiňované video mi přinesl Jůťůb. Přináší mi i řadu dalších videí každý den. I Emejzn mi nedávno přinesl knížku. Ale musel jsem za ni zaplatit asi trojnásobek její ceny (knížka stála x peněz, poštovné vyšlo na 2x peněz). Hudbu, klipy a filmy z Ájťůns si u nás stahovat nemůžeme (prý až budeme platit eurem, ha ha).

Václav Moravec nám nedávno na předmětu s poťouchlým názvem „Audiovizuální žurnalistika v éře technologické konvergence“ pouštěl ukázky toho, jak vypadá ve Velké Británii vysílání digitální televize. Z toho, čemu se dřív říkalo „bedna“ se díky digitalizaci stává centrum zábavy a informací, zcela srovnatelné s počítačem připojeným k internetu. V souvislosti s Webem 2.0 se mluví o „dvou P“ – personalizaci a participaci. V Británii patří "dvě P" i mezi vlastnosti televize. Divák může e-mailem zasílat otázky tvůrcům pořadů, diskutovat s jinými diváky (participace) anebo si vybrat, jaký film půjde večer u něj doma (personalizace).

To je sakra „nové médium“!

A v Česku? Můžu se klidně s někým z vás vsadit, jestli u nás budeme dříve platit eurem, nebo jestli tu dříve bude funkční digitální vysílání. Mám ale strach, že ani jeden z nás by se vítězství v této sázce nemusel dožít.

Také si nedovedu představit, jak by u nás web mohl zasáhnout do vysoké politiky tak, jako se to stalo loni v Americe. Zmiňované vydání časopisu Time popisuje případ, kdy republikánský senátor za Virginii George Allen nazval dobrovolníka tmavé pleti, který pracoval pro kampaň demokratického protikandidáta, „makakem“. Záznam této rasové urážky se hned objevil na Jůťůb. Přehrály si jej statisíce lidí. George Allen se díky tomu stal velmi slavným, ale ne tím způsobem, jaký by si přál. Volby ve Virginii prohrál a byla to právě jeho prohra, která rozhodla v posledních kongresových volbách o tom, že demokraté získali v americkém senátu většinu.

Český člověk zkrátka není ten Jů z titulní stránky časopisu Time, který svým chováním mění svět. Je to stále pasivní konzument médií, která mu přinášejí reportéři a editoři. Nevytváří si profily na Májspejs a nesvěřuje svoje nejniternější pocity Blogovi. To je něco, co zůstává zaležitostí několika málo nadšenců. Blogger u nás sotva jako první přinese informaci o nějaké politické kauze (jako Matt Drudge zprávu o ochutnávce doutníků Clintona a Lewinské – i když, je to vlastně politická kauza?). Představa, že u nás amatéři na internetu nahradí profesionální žurnalisty, mi přijde zcestná.

A neplatí to jenom o Česku. Vlastně na tom ještě nejsme tak špatně. Podle statistik na www.internetworldstats.com je u nás podíl populace s přístupem na internet 50%. V Turecku, které má pětasedmdesát milionů obyvatel, je k internetu připojeno jen 20% z nich. A například ve více než miliardové Indii jen 3,5%. Jak oni ovládají média? Jak poťouchlá asi připadají lidem v těchto zemích slova jako Gůgl, Májspejs, Ájťůns nebo Blog?