Bloguju, bloguješ, bloguje...?

Když se mě nedávno moje babička zeptala, jestli bych jí mohla ukázat nějaký blog, protože se o blozích dočetla v novinách a neumí si prý představit, jak to funguje, došlo mi, že se mnou není něco v pořádku. Nejenže blogy nijak aktivně nevyhledávám, ale co hůř, žádný aktivně nevytvářím. A je to se mnou vážně na pováženou, protože svůj blog už má dneska každá tetka z Horní Dolní. Kdo nebloguje, jako by vůbec nebyl. Kdo nebloguje, zkrátka nejde s dobou.

Největší výhodou blogosféry je beze sporu skutečnost, že své místo v ní může nalézt každý. A nemusí se přitom o něj ani porvat ani si na něj vystát frontu. Je také pravda, že blogosféra je otevřeným prostorem, v rámci kterého na sebe každý z nás může upozornit. Tady mě máte! Tady jsem! To jsem já! Nabízí se však otázka, zda je někdo ochoten obsah blogů vůbec vstřebávat, zda někoho zajímá, co si myslí třeba ona zmiňovaná tetka z Horní Dolní. Nemohu se zkrátka ubránit pocitu, že blogy jsou především záležitostí egoismu, touhy vnucovat okolí sebe samého. Vyšplíchnout na druhého své starosti, radosti nebo názory jen proto, že se náhodou proklikal na můj blog, mi stále ještě nepřijde úplně přirozené.