Jak už tu bylo předesláno, s blížícím se termínem zkoušky roste také aktivita nás zoufalců, nechávajících vše na poslední chvíli. Ani já jsem do této chvíle nevynikala aktivitou, ačkoli jsem pár nápadů v hlavě nosila - to si člověk pořád říká času dost, času dost... a ejhle, najednou času dost není. Tak tedy vkládám první z plánované minisérie mých úvah na téma BLOGY.
Jak se to přihodí, že se "normální" člověk stane bloggerem
...aneb jak se to přihodilo mně. Na počátku všeho byly moje webové stránky, které jsem si průběžně vytvářela, rušila a zase znovu vytvářela asi od druháku na gymnáziu. Do třetí verze stránek jsem se rozhodla zapracovat cosi jako webový deníček. Píšu v podstatě ráda a baví mě to (počínající grafomanie?), tak proč ne? Našly se i další důvody. Za prvé, proč nepošimrat svoje ego a nežít v domnění, že si KDOKOLI může (a také to jistě dělá) počíst o mých zážitcích a pocitech? Za druhé jsem usoudila, že je načase, abych se učila psát "na povel", tedy nejen tehdy, když kypím pocity a mám akutní potřebu se vypsat (což se mi stává tak dvakrát do roka a to je na uživení se žurnalistikou poněkud málo). No a za třetí, zkrátka se mi líbila představa, že budu mít na svých stránkách něco aspoň trošku aktuálního a že to někoho třeba zaujme a bude se vracet, někomu o tom poví... a sláva mého TeriWebu se ponese virtuálním světem dál a dál, znáte to. Internet je rájem narcistů.
Udělala jsem si tedy před půlrokem webdeníček, ale ne lecjaký. Samozřejmě jsem věděla o fenoménu blogů a bloggerství, připadlo mi to však jako obrovská módní vlna - a já zásadně nedělám věci, které zrovna frčí. Než vyjít na veřejnost s adresou typu ...bloguje.cz , to bych si radši ukousla hlavu. A tak jsem se pustila do klasické tvorby deníčku, vyzbrojena Frontpagem a lehce pokročilou znalostí programování v HTML. A deníček byl na světě. Rozrůstal se rychlostí 3-4 příspěvky měsíčně, ohlasy byly vesměs kladné, návštěvníci hlasovali v anketě, co se jim nejvíce líbí...
Jenže po prvotní euforii z úspěchu přišlo prozření. Na stránky i nadále chodili především moji kamarádi, slávy jsem se nedočkala. Ale to by nebylo tak strašné. Hlavní problém byl trošku jinde: pomalu mě přestávalo bavit věčné upravování a aktualizování stránek! Všechno to formátování, přepisování odkazů, nahrávání aktuálních verzí a nových stránek si vyžádalo VÍC ČASU než samotné psaní zápisek. Počet příspěvků ve webdeníčku tedy klesal, až v měsíci březnu došlo ke katastrofě. Za celou dobu jsem zveřejnila jen JEDEN, a to ještě podle mého sebekritického názoru naprosto stupidní, zápis. A to ani nebylo zkouškové období, abych se měla na co vymluvit.
Tehdy jsem se poprvé kajícně vrátila k nápadu založit si blog. Uvažovala jsem víc a víc, náhodně omrkla několik blogů známých, prozkoumala všecky funkce, které blogovací systém nabízí (zejména se mi zalíbila možnost návštěvníků psát komentáře k jednotlivým příspěvkům)... a došla jsem k nezvratnému a osudovému rozhodnutí: přidám se ke bloggerské komunitě! Začátkem dubna jsem se zaregistrovala, provedla všecky náležitosti, aby můj blog aspoň nějak vypadal, nahrála do archivu staré příspěvky z webdeníčku, ať to aspoň vypadá, že jsem aktivní... a děj se, co se dít má.
Druhý nebo třetí den mi přišel vzkaz. Od neznámého člověka. Psal mi, že se na mém blogu docela začetl, pobavil a ať pokračuju dál. Povzbudilo mě to, koho by taky ne? Během dubna moje příspěvková aktivita opět stoupla na slušných 5 článků, a podobně pokračuji i teď v květnu. Změnila jsem vzhled (ten předchozí měl nějaké mouchy, především dělalo problémy vkládání komentářů) i popisky - ono to není úplně primitivní, i tady se dají vybrušovat detaily v HTML! Mou tvůrčí náladu podporují kladné ohlasy návštěvníků (známých i náhodných, a není jich zrovna málo... moje ego se tetelí blahem), rostoucí statistiky návštěv i slušné hodnocení. Ale co hlavně - psaní příspěvků už není záležitostí na celý večer! Najednou stačí přihlásit se a psát v čemsi, co se podobá Wordu. Zbytek za mě chytrý systém udělá sám. Pryč jsou ta nekonečná kopírování, formátování, propojování odkazů a aktualizace... Hurá, hurá, hurá. Je ze mě bloggerka. Lenost zvítězila nad zásadovostí. Anebo - zvítězil rozum nad předsudkem, že všecko, co je nové a moderní, musí být nutně zbytečná pitomost? Otázka do pranice, či spíše do diskuse.
No comments:
Post a Comment